Velký okamžik pro mne i pro Saphirku - vyprávění o příchodu našich prvních štěňátek psaný z pohledu Saphirky.

- V očekávání -

Bylo to už déle než měsíc, když mě miminka začala šimrat v bříšku. Bylo to srandovní, jak se tam rochnila a tak mi to vždycky hned zvedlo náladu, protože poslední dobou mi moje velké bříško bránilo lítat půl dne za míčkem, jako jsem to dřív dělávala. Tedy, popravdě, jakmile jsem někde spatřila míček a poblíž někoho, kdo by mi ho mohl hodit, byla jsem hned v pozoru a čekala, až se za ním budu moct rozběhnout a ulovit ho, ale moje panička Lucka raději všechny hračky schovala a říkala mi, že teď se musím šetřit a myslet na ty malé kouličky, které mám v bříšku. Chtěla jsem ale běhat za míčky a tak jsem se vždycky na paničku urazila, když mi tohle řekla, ale nikdy mi to trucování nevydrželo moc dlouho a stejně jsem se vždycky k Lucce přišla pomazlit. Poslední dobou jsem měla nějak raději, když mě kdokoliv hladil a vydržela bych se s kýmkoliv mazlit třeba celý den a úplně nejlepší bylo, když mě někdo podrbal na bříšku.

Jednoho dne začala Lucka s taťkou něco kutit ze dřeva. Pečlivě řezali, zabouchávali hřebíky a vše důkladně vyčistili. Přemýšlela jsem, co to asi bude, až to dostaví. Že by nová boudička pro pejska? Že by měl přibýt do rodiny další čtyřnohý člen? Ale o tom by se mi panička určitě zmínila. Když to dostavili a donesli to do drevníčku, což byla obytná místnost v domečku, který nám stál na zahradě, šla jsem se na to podívat z blízka a na první pohled bylo zřejmé, že to bouda není, chyběl tam vchod a střecha a na boudu to bylo také poněkud nízké a prostornější než moje i Meggy bouda. Ale Lucka z toho byla nadšená, tak se mi to líbilo taky, ať to bylo cokoliv a když poplácala na spodní desku a pobídla mě, abych to šla prozkoumat i zevnitř, pořádně jsem to očmuchala, ale stále mě nenapadlo, co by to mohlo být. Až potom z paničky najednou vylezla věta.
"Tak Saphi, tohle je nový dočasný pelíšek pro Tebe a Tvá miminka."
Ahááá, no to mě ani nenapadlo, myslela jsem, že budu se štěňátkama v mojí boudičce. Ale představa, že budu několik týdnů spinkat v drevníčku mě mooooc těšila.
Ten stejný den začala Lucka v drevníčku topit a do té bedničky dala prostěradla. Večer si tam přinesla ještě pár svých věcí a já pochopila, že tam bude spát se mnou a to mi udělalo ještě větší radost. Lucka se večer trošku rozpovídala a říkala, že brzy už nastane čas a že to budeme muset společně zvládnout. Vím, že si toho o porodech přečetla hodně, vyptávala se na to svých zkušených přátel a snažila se o to, aby byla co nejvíce připravená, dokonce i teď si prohlížela nějakou knížku o chovu.
Také mi pověděla, že moje maminka čeká také štěňátka a dokonce v přibližnou dobu jako já a vyprávěla mi svůj sen, který se jí prý zdál předevčírem. Zdálo se jí o porodu a o narození štěňátek, které má nastat, ale že jí docela překvapilo, když se mi narodilo sedm štěňátek a ne pět či šest, jak nám pověděl pan doktor, když jsme byly na vyšetření.
Večer jí taky chodili často esemesky, říkala mi, že na nás všichni myslí, drží palce a že chtějí informovat, až se dají věci do pohybu. To stejné psala i Lucka mojí lidské mámě Fialce, která akorát prožívala to stejné co my, neboť byla ve stejném očekávání jako Lucka, akorát u mojí maminky Rinnušky.
Těsně před tím, než jsme šly spát, si Lucka ještě nastavila v noci několik budíčků, aby mohla udržovat ohýnek v kamnech a kontrolovat mě. Tu noc jsme se moc nevyspali, díky budíčkům, které byly skoro zbytečné. Lucka se příliš bála, aby nic nezaspala. K ránu, když byla ještě tma, prolomil ticho další řev telefonu, ale tentokrát s jinou melodií. Byla to esemeska a já sledovala paničky výraz, když si jí četla. Na tváři se jí vytvořil veliký úsměv a její oči nabrali skleněnou podobu, jak se jí zalili troškou slz. Potom se na mě podívala a řekla mi, že se právě začali na svět klubat moji sourozenci. Během noci nám přišlo ještě několik esemesek od Fialky a vždycky nám tím udělala obrovskou radost, protože vše dopadlo dobře a Rinnušce se narodilo do rána pět krásných štěňátek.
Ráno, když zazvonil poslední nastavený budík, se Lucka už ani neobtěžovala zavřít oči. Zkontrolovala naposledy kamna, přihodila tam polínko a pustila mě ven, abych se vyvenčila a proběhla se. Mezitím se došla domu nasnídat a trochu zkulturnit. Když se vrátila, našla mě postávat u dveří do drevníku. Chtěla jsem dovnitř. Lucka mě tam pustila a začala trochu uklízet. Lehla jsem si zpátky do bedničky a za pár minutek o sobě dalo vědět první štěňátko..

- Velký okamžik -

Když Lucka zaslechla mé odfrkování, které doprovázelo stahy, ihned ke mně přiběhla. Krátký okamžik mě sledovala, aby se ujistila, zda se jí to jen nezdálo a když se ujistila, že se jí to nezdálo, pronesla s najednou nervózním podtónem
"Tak a je to tady."
Mezitím, co vyřídila tři hovory ohledně mého právě začatého porodu a pobíhávání kolem mě, jsem se snažila co nejvíce soustředit na tlačení. Potom Lucka dala několik dalších utěrek do bedničky a dohlížela na porod. Během deseti minut od začátku jsem cítila, že první štěňátko je skoro venku. Ale ať sem se snažila, jak jsem chtěla, nemohla jsem ho protlačit ven. Lucka raději zavolala veterináře, který slíbil, že hned k nám dorazí, ale i tak mi Lucka nepřestávala pomáhat a tak se nám společně podařilo nakonec dostat první štěňátko ven. Byl to trikolorní kluk jako buk. Ihned jsme ho společně vyprostily z blány, vyčistily tlamičku a přestřihli pupeční šňůru. Ten malej si začal pobrukovat skoro jako malá myška a já cítila, jak se začíná klubat ven jeho sourozenec.
Potom ho Lucka zvedla, aby ho mohla zvážit. To se mi ale nelíbilo, chtěla jsem ho mít u sebe a i když jsem Lucce důvěřovala, bála jsem se o něj. Netrvalo to však dlouho a Lucka mi ho konečně dala ke strukům, malej se hned přicucl k jednomu z nich a začal bumbat, zatímco jsem ho olizovala jazýčkem a tiše vítala na světě.
Těsně potom dorazil pan veterinář, který sem nakonec jel zbytečně. Podíval se tedy alespoň na pejska a nakázal Lucce, aby ho informovala o průběhu porodu.
Věnovala jsem se narozenému miminku, tlačila ven další a Lucka mu pomáhala dostat se ven. Tentokrát to šlo už mnohem lépe a tak jsme na světě přivítaly dalšího trikolorního pejska. Dále se narodily dvě krásné trikolorní holčičky a já slyšela, jak se venku začíná sbíhat celá rodina, která nám všem držela palečky a hrdě oslavovala a chlubila se sousedům při každém narození štěňátka. Lucka sem ale nikoho nepustila, aby tu byl klid a tak jen informovala o narození štěňátek zvědavcům, kteří se tu a tam tiše podívali dovnitř okýnkem. Já jsem stále olizovala čtyři černá miminka, která se neohrabaně snažila udržet přicucnutá na strucích, když se na svět vydalo další štěňátko. Tentokrát to byla opět fenečka, ovšem blue-merle. Lucka měla radost z modré barvičky, která krásně dominovala v chumlu černých klubíček. Další miminko nás napínalo o něco déle než ta předchozí. Trochu jsem odpočívala ale netrvalo to dlouho a dostavily se další stahy a po chvilce se narodil další trikolorní pejsek. Byla jsem unavená po narození šesti štěňátek a tak jsem si odpočinula o trochu déle, zatím co se těch šest klubíček chvíli ládovalo mlíčkem a chvíli odpočívalo.
Lucka odpočívání nejspíše využila k úklidu a výměně prostěradel, protože když jsem se vzbudila, tak bylo vše čisté a suché. Chtěla jsem jít ven, tak mě Lucka pustila a mezitím zavolala veterináři, aby mu pověděla, že štěňátka jsou už na světě, že jich je šest a že se mají čile k světu. Pan veterinář jí řekl, že se u nás za chvíli staví, aby miminka sám překontroloval. Když Lucka dotelefonovala, šla jsem si stoupnout ke dveřím a ona hned pochopila, že chci dovnitř ke štěňátkům. Pochopila to správně a tak mě tam pustila. Ale přece jen jí něco uniklo.. Zkontrolovala jsem v bedýnce štěňátka, potom jsem začala chodit do kolečka, ven z bedny a zase dovnitř. Lucka si toho všimla právě v tu pravou chvíli a jednala okamžitě. Narozená štěňátka ležela uprostřed porodní bedny a já nevěděla, jak si mám lehnout, abych měla dostatek prostoru pro narození ještě jednoho štěňátka. Nezbylo nic jiného, než si nelehat vůbec a štěňátko porodit ve stoje. Ale díky Lucky rychlému jednání a pomoci proběhl porod posledního štěňátka dobře i ve stoje. Tentokrát to byla fenečka, která měla modrou barvu kožíšku.
Narození této fenečky bylo největším překvapením pro mojí lidskou rodinu. A já se jim nedivím, protože jsem se chovala, jako kdyby vše bylo za námi, ale ve skutečnosti jsem jen nabírala sílu pro porod posledního štěňátka. Lucka hned všem oznámila narození ještě jednoho štěňátka a potom jsme už jen čekali na veterináře, aby miminka prohlédnul a Lucka i já jsme přijímali gratulace od rodiny, známých a kamarádů k narození sedmi andílků.

- Poděkování -

Jako Saphirky majitelka bych moc ráda poděkovala několika lidem, kteří na nás mysleli a s láskou s námi prožívali tyto okamžiky.

• V první řadě děkuji bc. Jitce Reslerové, za její pomoc v každé situaci, za její péči a lásku, kterou nás obklopuje, za její rady, za to, že díky ní mohu všechny tyhle okamžiky prožívat, protože mi věnovala úžasnou fenu a také za její neustálou láskyplnou péči, kterou věnuje první narozené modré fenečce v naší chovatelské stanici African Gold Niarra.
• Děkuji také své rodině, která mi dovolila vlastnit každého mého psa, děkuji za jejich finanční pomoc a podporu ve všech aktivitách, kterým se rozhodnu jít se psy vstříc.
• Dále děkuji veterináři MVDr. Augustinu Blízkovi za jeho veterinární péči.
• Všem majitelům štěňátek z tohoto vrhu, že se o svá/naše miminka vzorně starají, mají je rádi a pravidelně nás informují o tom, jak se jim daří!
• Kamarádce Aleně Dobošové a kamarádovi Janovi Loudovi, za jejich nepřetržitou podporu a sdílení všech malých i velkých okamžiků.
• Všem dalším, kteří nás kdykoliv podporovali, poskytli nám rady a s láskou s námi trávili nezapomenutelné chvíle.
• A taktéž děkuji Saphirce, nejen za štěňátka, která nám dala, ale za to jaká je, že vůbec je a že je ten nejlepší pes, jakého jsem kdy mohla mít!

Lucie Dušková