Naše první účast na tomto skvělém koliáckém táboře v Lounech.

V roce 2010 nám to konečně vyšlo a my se mohli poprvé zúčastnit letního výcvikového tábora Léto s Lassií v Lounech.
Věděla jsem, že dva roky před tím na tomto táboře byla naše kamarádka z cvičáku Alča se svým koliákem Falcem (King z Rozkvetlé doliny) a tak jsem se jí zeptala, zda tam náhodou nechce jet i letos. Bylo by fajn, kdyby jela, mohly bychom jet společně a měla bych tam někoho, koho znám (předem jsem moc netušila, kdo všechno se tábora zúčastní). A když jsem se jí na to zeptala, její odpověď mě moc potěšila, řekla, že ano.
Pár dní na to jsme se o tom začaly bavit i s holkami na fóru o koliích a tam jsem získala dalšího človíčka do party, tentokrát kamarádku Páju s Codym (Cody z Josefovské pevnosti).
Tak a teď ještě vybrat, na který výcvik se přihlásíme. V nabídce byli Agility, Obedience a Dog dancing. Agility jsem vyškrtla hned, jelikož patřím do skupiny lidí, pro které je agility "dráha smrti" a je úspěch, když minou tři překážky, aniž by do nich narazili nebo zakopli o své vlastní nohy, popřípadě o svého psa, apod. Obedience, ta mě lákala nejvíce, už jen proto, že jsme jí v té době už nějakou dobu zkoušeli na cvičáku. A Dog dancing, ten mě sice taky lákal, ale nikdy jsem se mu nevěnovala, takže nakonec vyhrála Obedience.
Na fóru holky pořád rozebíraly, kdo které sporty bude trénovat, mě to bylo jedno, zaprvé jsem ty trenéry neznala a zadruhé jsme tam nejely vyloženě kvůli tomu, abychom se zdokonalovaly ve výcviku, ale abychom si užily koliácký tábor (ale výcvik jako hlavní program se mi líbil). No, a když jsem to na fóru napsala, málem mě všichni ukamenovali za to, že neznám ani Alenu Smolíkovou, která byla psaná u výcviku Obedience a Dog dancingu. A tak jsem si její jméno vyhledala na Google a za pár minut jsem byla rudá jak ředkvička za to, že jsem vážně nevěděla, kdo je Alena Smolíková.. Dnes už to vím moc dobře a myslím, že dneska jí zná většina Čechů bez ohledu na to, zda jsou pejskaři nebo ne, díky její účasti v Talentmanii.
Ovšem, konečně nastal den D a my mohly vyrazit na očekávaný tábor. Můj Peugeot byl nacpaný tak, jako bych se stěhovala, Saphirka měla místečko v kufru. Ráno k nám přijela Alča s Falcem a rodinou, na tábor sice jela jen ona a Falco, ale její manžel a syn měly nějakou akci na severu Čech, takže jejich auto bylo taky slušně nacpané. Nezbylo nic jiného, než jet dvěma auty, ale byla jsem ráda, že mám alespoň za kým jet.
Asi za tři hodiny jsme se úspěšně dostali do Loun a našli cvičiště, kde se tábor konal. Bylo tam už spousta stanů, lidí a dlouhonosáčků všech variant. Našli jsme ještě volné místo pro dva stany a začali stavět a pomalu se seznamovat s lidmi kolem. Dorazila také Pája s Codym a postavila si svůj stan u nás. Potom jsme se šli nahlásit, že jsme dorazili a zaplatit. Tam nám bylo oznámeno, že výcvik začne už dnes a že díky očekávaným vedrům se posune co nejvíce k ránu a k večeru (byly dva výcviky denně) a hold někdy byl i budíček v půl páté ráno.. Jelikož i ten den bylo pěkné vedro, došli jsme vykoupat psy do řeky Ohře, která se nacházela hned za cvičištěm, a během celého pobytu jsme za tuto řeku byly neskutečně vděční, protože velká vedra nás doprovázela téměř po celý týden. Psi se v řece krásně schladili a my taky.
Když měl začít první výcvik, všichni jsme se sešli u klubovny a čekali na výcvikáře, kteří si nás potom rozebrali podle toho, kdo se na co nahlásil. Já s Pájou jsme se obě přidaly k těm, kteří šli na obedienci. Alča s Falcem šli na agility.

Na obedienci bylo nakonec víc lidí, než jsem čekala, osm týmů, později jeden přestal cvičit a tak tam nakonec byly čtyři dlouhosrsté kolie, jedna šeltie a dvě krátkosrsté kolie.
A já vynahradila mou neznalost a poznala jsem, kdo je Alena Smolíková i osobně :))) Alča nám řekla něco o obedienci, zeptala se nás, kdo jak jsme v ní daleko a udělala krátkou ukázku se svou fenkou. Potom jsme se dohodly, že každý den projdeme dva cviky, které patří do obedience (celkem jich je 10), což je na týden docela dost, takže jsme to brali jako seznamování s nimi a různými nácviky apod. Výcvik pod vedením Alči byl moc fajn, naučila nás nějaké nové finty, jak na své psy, vyprávěla nám o tom, jak to chodí na zkouškách z Obedience a měla parádní techniku na to, jak donutit páníčky psů, aby se naučili správně chválit své psy při výcviku (z vlastní zkušenosti vím, že naučit lidi chválit a motivovat své psy je někdy docela makačka..). Během toho týdne jsme stihli projít všechny cviky, jak bylo v plánu a kupodivu i přes velká vedra pejsci cvičili nadšeně.

Celý tábor ale nebyl jen o výcviku, jeden den jsme měli dokonce i volný program, cvičilo se jen ráno, a zrovna ten den se sluníčko schovalo za mraky a sem tam i trochu pršelo a tak jsme toho svěžího počasí využili a s Alčou, Falcem, Pájou a Codym jsme vyrazili na výlet. Vydali jsme se podívat na archeologické naleziště, které se nacházelo asi tak 5km od Loun. Byla to parádní procházka a při zpáteční cestě jsme zjistili, že nejsme jediní, kteří dostali stejný nápad, pán, co tam provázel měl jistě radost z tolika psů, kord když tam správně nesměli :-x..
Také byla na táboře vyhlášená kreslící soutěž, a jelikož byly někdy odpoledne dlouhá, tak jsme se s Pájou zapojili také. Mě to moc nešlo, a tak jsem nakonec nakreslila primitivní obří kolii na kopci a pod ní stádo oveček. Pája svým nadáním nešetřila a nakreslila, tuží a stéblem trávy, kolii hledící do údolí. Nakonec se sešlo kolem deseti obrázků od účastníků tábora a poslední večer byla dražba těchto obrázků. A to byla pěkná prča. Sešli se tam snad všichni a Eva Plíštilová se prvotřídně postarala o jejich dražbu. Nejdřív si je seřadila a potom je postupně nabízela. Ovšem tady nešlo o ledajakou dražbu, obrázky se skutečně dražili! První jsem si vydražila já, šeltie sedící na krávě od autorky Kláry Voženílkové, za neuvěřitelných 8kč! Tiše jsem doufala, že tyto velké náklady se mi alespoň z poloviny vrátí, až přijde na řadu moje kolie s ovcemi. Ale mýlila jsem se. 8kč byla asi nejlevnější dražba. Ceny s každým obrázkem stoupaly a vyšplhaly až na neuvěřitelných 325kč!!! A obrázek za tuto sumu nemohl být žádný jiný, než ten, který nakreslila Pája. A jelikož jsem si už dlouhou dobu na tento obrázek brousila zoubky já, dražila jsem jak dravá a vždycky se našel někdo, kdo si neodpustil zvýšit cenu, ale já ho prostě chtěla. Trochu mi v tom pomohlo také to, že moje gigantická kolie se vydražila za 250kč (díky Kláro, že jsi mi ty náklady 8kč za tvůj obrázek vrátila i s přemrštěnými úroky! :-D ), a tak jsme šli všichni potom spokojeně spát, někteří bohatší, někteří chudší, ale zaručeně všichni s bolestmi břicha a křečemi ve tvářích z nekonečného smíchu.

Další a tedy poslední den byly na programu soutěže. Byly už dopoledne, protože odpoledne se odjíždělo domu. Tyto soutěže byly další dávka smíchu. Každý se mohl přihlásit, kam chtěl. Začalo se pozvolna - agility a poslušnost. Každé byly ještě rozděleny např. podle obtížnosti. Z toho jsme se přihlásily na poslušnost, kde jsme se Saphirkou obstály na prvním místě. Potom následovala soutěž s názvem Lounské lítání a to byla prča. Z agility překážek byla sestavená dráha, v níž se nacházel taky plac pro jakoby zraněného psa a vozík, který představoval sanitku. Úkolem každého bylo na startu vzít obvaz (toaletní papír) a desinfekci (1,5 litru vody), skrz dráhu doběhnout ke svému jakoby zraněnému psovi, ošetřit mu zranění, donést ho do sanitky a v sanitce ho převést do cíle. Možná se to zdá jako nudná obyčejná hra, ale když se podíváte na níže uvedené video od Verči Kučerikové, tak jistě samy uznáte, že to žádná hračka nebyla ;-P Vtipné taky bylo sledovat, když v této soutěži běžela Pája, která celý běh cinkala - ještě aby ne, když měla kapsy plné peněz ze včerejší dražby :-D Jenže, když proskakovala kruhem, nešťastně si roztrhla kapsu a tak když jsem potom běžela já, všude po dráze se válely Páji drobáky :-D V této soutěži jsme skončili na druhém místě s časem 1.32.12 bez trestných bodů 8-) :-D

Potom byla ještě soutěž Miláček Lassie, kde se soutěžilo o nej štěňátko na táboře. Soutěžila tři štěňátka a vyhrát to nemohl nikdo jiný, než Biaggi od Verči Kučerikové, neohrožené štěňátko šeltičky. Potom se všichni sešli na skupinové foto a následně se někteří z organizátorů odebrali někam dovnitř, aby připravili diplomy a mezitím se nás ujala Eva Plíštilová a zabavila nás dalšími soutěžemi, tentokrát bez psů a v družstvech. Byly to výkonnostní soutěže, které se ve více jak 30°C prováděli úplně úžasně, ale i tak se našlo hodně bláznů, co riskovali infarkt pro to, aby mohly soutěžit za svůj tým. Potom už nezbývalo nic jiného, než převzít pamětní listy, rozloučit se a vydat se na dlouhou cestu domů. Loučilo se těžko a tak pevně věřím, že na tábor Léto s Lassií se v budoucnu ještě někdy podíváme.

Převelice děkujeme organizátorům, za tento báječný týden, na který budu vždycky moc ráda vzpomínat. A těm, kteří na tomto táboře ještě nebyli, mohu jen a jen doporučit ;-P

Lucie Dušková