Asta

Asta vlastně může za to, že si nyní můžete přečíst tyto řádky na těchto stránkách, neboť právě ona odstartovala mou velkou lásku ke psům…

Astička do naší rodiny přišla, když mě byly čtyři roky. Rodiče jí pořídili mému staršímu bráškovi Kamilovi. Do dnes si pamatuji, jak jí Kamil přivezl v tašce na řídítkách u kola (Astička se narodila jen pár bloků od nás) a jak jsme jí potom dávali první granulky a sledovali, jak je baští. Výchova Asty byla samozřejmě na Kamilovi, který s ní chodil na místní cvičák a zúčastnil se s ní i letního agility soustředění. Z Asty vyrostla sebevědomá a dominantní fena, která byla právoplatnou členkou naší rodiny.

Už od malička jsem milovala zvířata a v té době byl mým největším snem kůň, ale jak šel čas, Astička postupně zařizovala, abych na prvním místě neměla koně, ale psy. Když mi bylo přibližně osm let, začala jsem se o Astu starat. Krmila jsem jí, česala, zkoušela jsem s ní cvičit, venčila jí (i když povětšinu času ona venčila mě a já jí jen naháněla na louce :-D ), chodila s ní k veterináři, atd. Zkrátka, Astička mě vychovala k tomu, abych se o ni starala. Těžko říct, jak to dokázala, ale dokázala to sama.

O psy jsem se zajímala čím dál víc a po čase jsem zatoužila mít i vlastního psa, kterého si sama vychovám a vycvičím. A tak k nám přibyla Meggynka. Astě bylo v té době devět let (a mě 13). Měli jsme trochu strach, co bude na Meggy říkat, protože s cizími psy, obzvláště s fenkami se Asta neměla zrovna v lásce. Dávali jsme tedy velký pozor, když jsme Meggy přivezli domů. Astička na nás moc dobře poznala, že si dáváme pozor a byla hodná, zvědavá, ale Meggynku přijala úplně v pohodě.

Bohužel Astičky a Meggynky společný život nebyl moc dlouhý, protože na podzim toho roku začali Astu trápit zdravotní potíže, kdy se jí často střídalo období, kdy jí bylo špatně a zase dobře. Když jí bylo špatně, trpěla velkou bolestí někde v bříšku, nechtěla jíst a hodně pila a čůrala. Nechtěli jsme jí ani moc převážet na veterinu a tak pan veterinář jezdil pravidelně k nám. Nakonec se přece jen zdálo, že to má Astička za sebou, začala hárat a vesele se mnou a Meggy dál chodila na procházky.

Když přišel březen a Velikonoce, sešla se celá naše rodina jako každý rok, abychom oslavili společně Velikonoce. Slavilo se dlouho do noci a Meggynka s Astou byly u toho. Astička ovšem celou dobu ležela bez zájmu a mě bylo jasné, že se jí zase vrací špatné období. Řekla jsem si, pokud to ráno nebude lepší, tak zavoláme veterinářovi. Nakonec se veterinářovi přeci jen volalo... Ale abychom mu oznámili, že Astička brzy ráno přešla duhový most…

Od té doby já osobně Velikonoce neslavím, ale naopak, vzpomínám na Astičku a na vše, co jsem s ní zažila. Při vzpomínce na ní mi vždy ukápne několik slz.

Astička má u nás na zahradě hrobeček, kam jí nosíme kytičky. Je to už dlouhá doba, ale stále její ztráta bolí. Astičko, nikdy na Tebe nezapomenu!!!