Tvorba www stránek

Jo Cruft´s show, kéž bych se tam tak někdy mohla jet podívat. To jsem si říkala od té doby, co jsem zjistila, že tato výstava existuje. Absolutně jsem nepočítala s tím, že se tam někdy dostanu. No a ejhle! Speedynka, fenečka z našeho prvního vrhu, získala kvalifikaci na tuto výstavu a za pár měsíců už jel Nissan plný bab na ostrov zvaný Velká Británie. A já seděla v něm! Článek, který jsem napsala společně s další členkou této výpravy, Monikou Brucknerovou, si můžete přečíst zde.

Cruft´s show, největší, nejprestižnější, celosvětově známá. Tato výstava má mnoho označení, zeptejte se na ní člověka, který se mezi pejsky nepohybuje a řekne vám, že o ničem takovém v životě neslyšel, ale zeptejte se na to zapáleného pejskaře, obzvláště handlera, a ten vám jednoduše řekne "Ach, Cruft´s show, kéž bych se tam někdy mohl jet podívat!"
Cruft´s show je považovaná za vrchol výstavnictví psů a každý, který se výstavám věnuje, ať je chovatel nebo jen majitel pejska si nesmírně cení, pokud jeho pes získá kvalifikaci na tuto výstavu, a pokud má tu možnost se s ním vydat na dlouhou cestu do země konání, tak o to více je na to pyšný.
Tato výstava se koná jednou za rok, pokaždé v druhém největším městě Anglie - Birminghamu. Trvá celkem čtyři dny, během nichž se na zeleném koberci vystřídají všechna plemena, ale také všechny možné psí sporty, které na Cruft´s show neodmyslitelně patří taktéž. Pokud se jí se svým pejskem chcete zúčastnit, musíte získat kvalifikaci, kterou lze získat v každém státě pouze na jediné výstavě v sezóně. Ovšem pokud je váš pejsek natolik úspěšný, že má uznán titul Interšampion, můžete jej na výstavu přihlásit i bez kvalifikace.
A proč Vám to všechno povídáme? Rádi bychom se s Vámi totiž podělily o skvělé zážitky, které jsme zažily při té naší výpravě na tuto nejprestižnější výstavu světa v březnu 2011.


- Získání nominace -

Všechno to začalo první květnový den v roce 2010. Ten den se konala mezinárodní výstava psů v Praze. Zde kolie posuzovala paní rozhodčí Barbka Novak ze Slovinska. Pejsky posuzovala pečlivě a dávala si záležet na tom, kterým pejskům dá titul. Jak jistě víte, tato výstava nebyla jen tak ledajaká, ale právě ona byla v roce 2010 ta, na níž vystavovatelé, respektive jejich pejsci, v České republice mohli získat nominaci na Cruft´s show 2011.
U každého plemene mohou nominaci získat maximálně pouze čtyři jedinci, kteří se předvedou na výstavě. Obyčejně nominaci získají psi a fenky, kteří dostanou titul CAJC a CACIB. A na této výstavě CAJC získal pes Belda z Dančí louky a fenka African Gold Niarra a CACIB získal pes Ready To Go African Gold a fenka Ask An Answer from River Agara.
Jelikož výstavy bereme také jako skvělé setkání s přáteli, kteří mají stejné zájmy, společně jsme se radovaly z toho, že naši pejsci získali kvalifikace, bylo to pro nás něco nového. Ale tím to končilo. Nominaci na Cruft´s máme doma, i to je obrovský úspěch, ale nejsme až takový blázni, abychom se trmácely až do Anglie na nějakou výstavu, ať je jaká chce.
Jenže časem - během pár dní - se ukázalo, že toho blázna, který je ochotný se trmácet více než 1500km na výstavu, kde je navíc největší konkurence vůbec, v sobě přece jen máme. A tak slovo dalo slovo a my se rozhodly, že na tu výstavu pojedeme, vždyť je to přeci Cruft´s!


- Je potřeba vše pořádně připravit -

Ohledně Cruft´s je dobré přijmout jedno opatření - a to čím dříve, tím lépe. Včasným zjištěním podmínek a jejich splněním si návštěvník a především majitel vystavovaného psa ušetří spoustu nervů a hlavně - hladce zvládne celou náročnou akci… K prostudování přidáváme odkaz na oficiální stránky Cruft´s show: http://www.crufts.org.uk. Ano, budete muset zvládnout alespoň základy angličtiny, veškeré dokumenty a webové odkazy jsou v angličtině…
Pokud se Váš pes nominuje a vy se chcete výstavy zúčastnit, začíná Vám pořádný kolotoč, kdy musíte především dodržet určité termíny.
Vše začíná vyřízením veterinárních podmínek pro cestu do Velké Británie. Veškeré informace jsou na Travelling with pets.
1/ Pes musí být čipovaný
2/ Krevní test na přítomnost látek proti vzteklině: po naočkování vakcíny je třeba počkat 21 dní a poté odebrat vzorky krve (při současné kontrole čísla mikročipu) - veterinář je odešle na stanovení hladiny protilátek do laboratoře v Praze a do tří týdnů (většinou však rychleji) přijde potvrzení na hladinu protilátek v krvi. Požadovaná hodnota je 0,5 IU/ml. S tímto potvrzením navštíví majitel psa opět veterináře a nechá si toto zaznamenat do pasu psa. Toto potvrzení musí být starší 6 kalendářních měsíců před překročením hranic Británie, takže po získání kvalifikace musí majitel jednat opravdu rychle, pokud chce vystavovat na Cruft´s… Pokud však majitel v průběhu života psa dodržuje přeočkování vztekliny podle nastaveného schématu, tento krevní test je stále platný.
3/ Těsně před odjezdem musí být psovi aplikován spot proti exoparazitům a podáno odčervení. Velmi důležitý je datum a čas aplikace, vše se zapisuje do pasu psa. Aplikace látek nesmí být mladší 24 hodin a starší 48 hodin při překročení hranic! Proto je dobré propočítat časovou náročnost cesty, aby na hranicích Británie vše sedělo. Pro aplikaci jsou vybrány pouze tyto: Frontilne a odčervení Drontal (jiné nejsou akceptovány!)
4/ Před odjezdem je nutné ještě do pet pasu psa potvrdit jeho zdravotní stav (opět datum, čas a podpis veterináře).
Pro přihlášení psa na výstavu si musí majitel včas vyřídit registraci v britském výstavním systému - Authority to Compete (ATC). Podmínky jsou na výše uvedených stránkách Cruft´s v sekci Dog exhibitors/ATC. Zde si majitel psa stáhne formulář žádosti, ke kterému přiloží i kopii rodokmenu psa a interšampioni přikládají kopie získaných titulů. Vyplnit formulář není těžké, majitel se hlavně musí podepsat v sekci 1 pod své osobní údaje. Za jednoho psa zaplatíte 12 liber, které můžete buď vložit do obálky a poslat s formulářem na adresu Kennel clubu nebo doplnit údaje o své debetní kartě a britský Kennel Club si platbu sám strhne z účtu. Tento způsob je v Británii naprosto běžný a bezpečný. Vyřízení trvá 28 dní, proto je vhodné si toto včas zajistit vzhledem k uzávěrce přihlášek na vlastní výstavu… V případě spolumajitelství bude Kennel club požadovat doklad o spolumajitelství. Zaměstnanci Kennel clubu velmi ochotně komunikují po telefonu, velmi svižně reagují i po mailu na případné dotazy. ATC číslo získává každý pes doživotně.
Přihlášení psa na výstavu je možné elektronickou formou (která má o něco pozdější termíny uzávěrek) nebo poštou, kde rozhoduje datum podání na poštu. Pro přihlášku psa je důležité ATC číslo. S přihláškou je možné získat parkovací kartu, předplatit katalog,… Je možné přihlásit více psů současně, ke každému jednotlivému psovi je však pouze JEDEN člověk jako doprovod v ceně přihlášky. Parkovací karta vyžadována až při opuštění výstavního areálu.
Někdy v září je vhodné začít přemýšlet o ubytování. Je dobré si včas vybrat, hlavně kvůli ceně-ubytování je v Británii pro nás velmi drahé. Pokud nechcete zaplatit moc a být v rozumné vzdálenosti od výstaviště, hledejte ubytování minimálně 6 měsíců dopředu. Sice se na poslední chvíli uvolňují pokoje, ale nelze na vše spoléhat. Ubytování se dobře hledá na: http://www.booking.com . V nabídce hotelů pečlivě prostudujte, zdali vybraný hotel akceptuje psy a jestli ubytovává psy za poplatek či nikoliv. Zároveň je příjemné hledat hotel poblíž výstaviště - National Exhibition Centre (NEC), které je hned vedle letiště. A pokud si včas doma zjistíte, ve které hale vystavujete, najdete si podle toho i příslušné parkoviště. Pak není třeba využívat služeb kyvadlových linek autobusů, které dopravují návštěvníky z parkovišť k výstavním halám, zdarma. Je dobré si pamatovat, kde člověk zaparkoval, bude se to hodit, areál výstaviště je obrovský.

- A jedeme! -

Čas letěl, Cruft´s show se blížil a my mohly vyrazit směr Velká Britanie. Na tuto dlouhou, dobrodružnou cestu se vydaly 4 bláznivé holky a tři kolie - dvě blue merle fenky a jeden zlatý pejsek, tedy něžné pohlaví v převaze ;-)
Cesta do Anglie proběhla hladce, zvolily jsme trasu, která těsně míjela Paříž. Tím pádem jsme se vyhnuly obřímu kruhovému objezdu okolo Bruselu, který může být velmi nepříjemný. Francouzské dálnice nás zklamaly minimálním množstvím odpočívadel, nejspíš jsme při průjezdu Francií nepotkaly ani jedno…
Na pobřeží Francie jsme dorazily před obědem, přesně podle plánu. Jako dopravní prostředek byl vybrán trajekt, především s ohledem na dobrodružství a cenu, která je oproti Eurotunelu příjemnější.
Přechodu francouzsko - britských hranic jsme se předem velmi obávaly. Především z důvodu veterinární přejímky, která je pro Británii vyhlášená. Nevím, zdali jsme měly štěstí, ale vše bylo nakonec jinak. Francouzská celnice chtěla vidět naše tváře a vytvořila jednu velmi roztomilou zkomoleninu jména, která se zvrtla do přezdívky. Z Lucie Duškové se vyklubala Lucy Dusk (později se ale přezdívky staly výletovým hitem a tak si všichni vysloužili nějakou přezdívku: Lucy Dusk, Mobruk, Lady Hají a Lady HaHa :-D ). Britská přejímka byla velmi "náročná"… Především jsme očekávaly veterináře a velmi pečlivou kontrolu psů a všech veterinárních dokladů. Nakonec se žádný veterinář nekonal, celní úředník dokonce ani neopustil své vyhřáté celní místečko a podal mi čtečku čipů, ať mu načtu čipy psů, prohlédl si pasy pejsků a to bylo vše, mohly jsme jet! Takže, kdyby se nám do kufru auta vešel slon, mohly bychom ho importovat do Anglie ;-) Vyplatilo se nám, že jsme měly trajekt předem objednaný a zaplacený, ušetřilo nám to spoustu času. Platbu za trajekt si opět strhává příslušná přepravní společnost z debetní karty, vše bezpečně a spolehlivě. My jsme cestovaly se společností P&O Ferries.
Organizace nalodění byla perfektní, auta se orientují podle přidělených čísel, která je vedou přímo na správné místo, odkud se budou naloďovat. Nalodění byl úžasný zážitek! Najíždět autem na loď, to se nepovede každý den… Vše v klidu, v pohodě, auta se zvířaty přednostně. Na lodi je nezbytné auto pečlivě zabrzdit, aby ho kolébání lodě na vlnách neodstěhovalo někam jinam. Pejsci zůstali v autě, cestu zvládli na jedničku. Paničky byly odeslány na palubu, kde se mohly kochat výhledem na vlny a posléze i bílými útesy doverskými…
Počasí se povedlo, mírné vlny, poměrně jasno. Cestou na trajektu jsme si všichni užívaly poprvé romantiky plavby po "moři". Všeobecný zdroj zábavy v průběhu cesty poskytl zajímavý způsob chůze všech na palubě, kdy kymácení lodi po vlnách působilo všem, bez ohledu na osobní důstojnost, velké problémy. Na palubách lodě byl veškerý luxus, restaurace, herny, občerstvení a příjemné posezení. Míjely nás další trajekty, okolo lodi kroužili rackové, dokonalý zážitek!
Hladké vylodění a šup, řízení vlevo. Monika zjistila, že některé věci se prostě nezapomínají, a co hůř, některé věci jsou člověku bližší, než by si přál! Ke svému zděšení cítila, že se jí mnohem lépe řídí vlevo, že ze svého pobytu v Anglii vůbec nic nezapomněla…
V průběhu cesty po francouzské dálnici Fialka oznámila, že celý výlet na Cruft´s pojmeme jako výlet, príma dovolenou. Čímž trošku dostala z role Moniku, neboť s tím jako vrchní organizátor nepočítala. Se slovy: "Ty to tu znáš, Ty jsi tu žila" jí Fialka oznámila, že je zodpovědná za program naší dovolené, a že má vybrat zajímavé cíle výletů. Moniku to velice zaskočilo, ale nakonec si skvěle poradila ;-)
Cestou na lodi přemýšlela, co by mohlo být zajímavé. Na úvod jí napadly bílé útesy doverské. Hezky se to vymyslí, hůře už provádí… Nahoře na útesech je krásná krajina rozlehlého anglického trávníku, kde se dá procházet a člověk při dobrém počasí vidí až do Francie… Bohužel se nám nepovedlo v Doveru najít cestu na tohle nádherné místo. Dalším cílem se tedy stalo historické město Cantenbury v hrabství Kent, které proslulo především svým nádherným opatstvím a fantastickou katedrálou. Vlastní historické centrum je jako vystřižené z filmů o Harry Potterovi, poznamenaly jsme, že v Anglii není těžké natočit historický film, když k tomu mají takové ulice. Městečko krásné, počasí bylo protkané sluncem a proti naší šedivé krajině doma tady byly ulice poseté květy, narcisy kvetly snad úplně všude. Návštěvu katedrály jsme nakonec musely oželet, málo času, drahé vstupné a katedrála sama obalená lešením, pejsci vstup zakázán. Nakonec jsme se staly velkou turistickou atrakcí sami, když se okolo nás sesypaly zástupy místních i turistů pohladit a vyfotit se s koliemi. Asi nejzajímavější byl zástup dětí školou povinných, protože ve školních uniformách opravdu evokovali film o Harry Potterovi. Z Cantenbury jsme ujížděly už přímo do Birminghamu, bylo pozdní odpoledne a únava nás zmáhala. To jsme ale ještě netušily, jak si s námi osud v Birminghamu pohraje a jaká překvapení nás ještě čekají…
Monika, která mimochodem odřídila úplně celou cestu do Birminghamu, se předem bála řídit v tak velkém městě jako je Birmingham, blahoslavena budiž GPS navigace, díky které bylo vše OK… Celé umořené z výletu jsme úspěšně dorazily k našemu hotýlku, který Monika pečlivě vybírala už v září předchozího roku. Původně měla vybrané hotely dva, ale jednu rezervaci zrušila po zjištění poplatků za psy a dalších podrobností… Oba hotely byly rodinného typu - malé hotýlky pro pár lidí, atmosféra hřejivého domova. Po příjezdu na místo jsme vyrazily na recepci, abychom se mohly ubytovat. Ovšem, mezi dveřmi nám bylo oznámeno, že jsme přece naší rezervaci před měsícem zrušily (a to jsme ještě měly vše ověřené po telefonu)! A bylo to řečeno tak zřetelně a důrazně, že i ty z nás, kteří nejsou v mluvené angličtině tak kované, jasně pochopily. Hrozilo tak tedy, že nám nezbyde nic jiného, než spát kdesi v autě nebo pod mostem (teče vůbec v Birminghamu řeka?). Monika, která toto měla na starosti z toho byla značně v šoku a nechtěla uvěřit tomu, že by zrušila tu nesprávnou rezervaci. A tak se jí podařilo dostat dovnitř, kde začala vyjednávat, mezitím co zbytek posádky čekal venku. Byl jí nabídnut počítač a tak doufala, že zrušení rezervace má v mailu, a tak dokáže, že zrušila ten DRUHÝ hotel. Štěstí bylo naštěstí na naší straně, opravdu zrušila správný hotel, chybu tedy neudělala. Následovalo dohadování a jiné milé věci. Přešlo se dokonce do druhého jazyka - polštiny, majitel hotýlku byl Polák. Nakonec z něj vypadlo, že tenhle hotel ruší a agentura, která zajišťuje objednávání, mu zrušila všechny rezervace už od února, všem zájemcům však rozeslala e-maily s náhradním ubytováním ve stejné cenové hladině. Což nebyl náš případ. Bylo takřka 20 hodin a celá naše výprava ve velkoměstě bez ubytování. Slovo dalo slovo, zoufalost byla značná, tak nám polský majitel pomohl. Na místě vyhledal hotel poblíž, co bral i pejsky a nestál celé jmění. UF!
Ani ne za 20 minut jsme dorazily k hotelu Ibis a byly absolutně nadšené. Za menší peníz jsme získaly podstatně lepší ubytování v hotelu typu Formule 1. Hezký hotel s možností vyvenčit pejsky, čisté a upravené pokoje a super sociální zázemí. Další bonus - hotel nás stál nakonec méně, než ten předchozí, využily jsme totiž slevy "last minute". Vydupaly jsme si pokoje v přízemí (nebudeme tahat pejsky po schodech či výtahem) a vedle sebe. S požitkem jsme se večer osprchovaly a ponořily se do nažehlených peřin. To byl tedy den!


- Na zeleném koberci -

Budíček zazvonil a nám nastal den D! Rychle jsme se připravily, vyvenčily a upravily pejsky a vydaly se na výstaviště, které bylo jen pár minut jízdy od hotelu Ibis. Vše šlo hladce, žádné fronty, zmatky, apod. I Lucii pustili bez problému vchodem pro vystavovatele, i když jsme se dočetly, že návštěvníci a vystavovatelé mají zcela jiné vchody, ale možná se to týkalo jen hlavního vchodu, každopádně nám to ušetřilo několik minut hledání se na obrovském výstavišti. My měly parkoviště hned vedle haly 1., kde se kolie vystavovaly a sotva jsme vystoupily z auta, tak jsme stály u kruhu kolií. Ani kontrola psů u vchodu nebyla nijak přísná a zdržující, žádná veterinární přejímka se nekonala. U vchodu jsme si také vyzvedly předem objednaný katalog za 7 liber, abychom měly přehled o vystavovaných pejscích.
Kolie měly dva kruhy hned vedle sebe, rozdělené na psy a fenky. Kruhy byly prostorné, kompletně pokryty zelenými koberci a ohraničeny minimálně jednou řadou židlí pro diváky. Kolem kruhů také stály tři stánky, kde se prodávali Handbooky a suvenýry s koliími motivy.
Následně jsme našly své boxy pro psy, které se nacházely jen pár metrů od kruhů, usídlily se a netrpělivě vyčkávaly na zahájení.
Vystavování začínalo až v půl desáté, takže jsme měly ještě plno času na rozkoukání. Na výstavě bylo ovšem omezení ve volném pohybu psů - psi museli být mezi vystavováním ve svém boxu a venčit se mohli chodit pouze na vyhrazené místo uvnitř výstavních hal. Ven nikoho nepustili dříve, než odbila čtvrtá hodina odpolední. Upravování srsti bylo povolené jak jinak než pouze česáním a k dispozici byly u každé řady boxu i dva stolky, na které jste si mohli psa vysadit a učesat.
S ubíhajícím časem stoupala i nervozita, všude kolem se to hemžilo koliemi, ještě aby ne, když jich bylo přihlášeno neuvěřitelných 278! Většina jich bylo z Anglie, protože Angličani mají jednoduší podmínky k tomu, dostat se na Cruft´s a navíc jsou doma.
Hned vedle nás byl v boxu dokonce nádherný blue-merle pes Landar Kingfisher se svou matkou, který se v roce 2009 stal nejkrásnější kolií na Cruft´s show! Krátce jsme si s jeho majiteli popovídaly, byly to velice sympatičtí lidé.
No, nebudu vás dlouho napínat, nastal čas a v kruzích začalo posuzování. Pejsky posuzovala paní P. R. Parry a fenky pan A. P. Mather, oba z Anglie. Jako první nastoupili veteráni, což mě potěšilo, ráda vidím, když se na výstavě dá přednost veteránům, aby nemuseli čekat, až se mladší zástupci daného plemene posoudí (ovšem na Cruft´s to bylo stejně jedno, neboť i veteráni se z výstaviště nepouštěli dříve, než v 16:00). Dále se už posuzovalo klasicky od nejmladších, ovšem třídy nebyly takové, jaké je známe z našich výstav, bylo jich více a samozřejmě i věkové hranice se lišily - například ve třídě mladých jedinců mohl nastoupit devítiměsíční pes vedle dvouletého, ale u starších jedinců už takové velké věkové rozsahy nebyly.
Množství tříd ale nijak nesnižovaly počty psů na třídu, v některých třídách se sešlo i více než třicet kousků. Největší počet kolií ve třídě byl 39 - tolik koliek se u nás mnohdy nesejde ani na mezinárodní výstavě psů celkem! Majitel ale mohl svého psa přihlásit do více tříd najednou, a jak jsem postřehla, tak toto se vyplatilo majiteli jedné modré fenečky, která vyhrála ve velké konkurenci rovnou dvě třídy, do kterých nastoupila.
Dokonce i hodnocení zde bylo na jiný systém, než jsme zvyklí. Každý pes byl důkladně prohlédnut, ale žádný posudek, ani známka jako je výborná, velmi dobrá nebo dobrá se nezadávala. V každé třídě se zadávalo pouze pořadí prvních pěti jedinců. A v takové konkurenci to je opravdu veliký úspěch, dostat se mezi prvních pět.
Tak, a jak se dařilo české výpravě? Řádně poplivat pro štěstí a může se jít. První do kruhu, a to do třídy yearling, nastoupila blue-merle fenka African Gold Niarra se svou majitelkou Jitkou Reslerovou. Holkám to v kruhu spolu moc slušelo a Speedy v kruhu vynikala především svým dlouhým formátem. Rozhodčí zhruba první tři místa zadal rychle, moc se nerozmýšlel, ale další dvě místa už vybíral váhavěji. Ale bohužel Speedy s Jitkou vybrány nebyly. Brzy na to přišla řada na další, a jelikož posuzování jak u psů, tak i fen šlo stejně rychle, zbývající členové výpravy nastoupili naráz. Zlatý pejsek Ready To Go African Gold nastoupil opět s Jitkou a blue-merle fenka Ask An Answer from River Agara s handlerkou Lucií Duškovou do třídy zvané Limit. Jak u pejsků, tak i u fenek se bojovalo, jak jen to šlo, pejsci stáli jako sochy, ale ani zde se na čecháčky, v obrovské a kvalitní konkurenci, štěstí neusmálo. Nezbývalo tedy ani jim, hrdě odejít z kruhu, pyšni za to, že se mohli předvést přímo na zeleném koberci, a to bylo to hlavní, proč jsme sem jely! BOB nakonec dostal zlatý pes Salsina Stargazer. Výsledky výstavy naleznete ZDE.
Po vystavování jsme se šly podívat po stáncích zatím, co Jitka zůstala u boxu a hlídala pejsky a věci. Stánků tu bylo opravdu plno, za celou hodinu jsem stihla rychle proletět jen jeden a půl haly z osmi. Sortiment byl veliký a potěšilo mě, že byly často používány motivy kolie, ale co mě nepotěšilo, byly vysoké ceny…
Když jsme se všichni sešly zase u boxů, sbalily jsme věci, rozloučily se s lidmi, kteří měli boxy kolem nás, a vydaly se k východu. Tam jsme ovšem byly zastaveny s tím, že nás dříve než ve čtyři nepustí, jak jsem se již zmínila. Byly jsme ale unavení, tak jsme se sesunuly na nejbližší židle a Monika letěla do výstavní kanceláře vyřídit jakousi propustku, která nám nakonec umožnila opustit výstaviště dříve. Propustka byla udělena pouze s ohledem na zdravotní komplikace majitelů psů, jiný důvod nebyl akceptován…
Po cestě k hotelu Ibis jsme se zastavily ještě v Tescu nakoupit nějaké občerstvení a Monika, která v Anglii několik měsíců žila, nám pomáhala s výběrem a navíc nám všem koupila výbornou WKD Blue vodku, kterou jsme si později přiťukly (jak jinak než na Cruft´s a na celý náš výlet), když jsme podnikly menší a velice vtipnou večerní dámskou jízdu na hotelu a užívaly společných chvílí v Birminghamu.


- Cesta domů -

Naprosto nerušenou noc, kdy jediné, co nás dokázalo probudit na nezbytně nutnou chvilku, byl boj o společnou peřinu, nakonec ukončil další budík. Krátce na to jsme odevzdaly klíče, ehm, karty od pokojů na recepci, naložily věci a pejsky zpátky do autíčka a vydaly se na dlouhou cestu zpátky domů.
Jelikož nás ani při cestě domů neopouštěl cestovatelský duch, ba naopak, jeho přítomnost byla možná i silnější než při cestě do Anglie, řekly jsme si, že se ještě někde zastavíme, když už jsme urazily takovou dálku.
První zastávka byla tedy ve známém historickém univerzitním městě Cambridge. Co k tomuto pojmu říct? Cambridge v hrabství Cambridgeshire je prostě sen. Sen o gotice, sen o anglických zahradách. Sen o městě, které uchvátí, pohltí lidskou duši a naplní ji úžasem. Málokteré městečko se může pochlubit takovou koncentrací památek na jednom místě, památek tak ohromujících, které ale přesto působících jako velmi harmonický celek.
Z Birminghamu jsme to měly prakticky 100 mil, vzdálenost možná velká, ale stále příliš malá na to, aby si člověk nechal ujít takovou nádheru. Uvažovalo se o Oxfordu, ale Monika věděla své a stála si za tím. Mohla totiž porovnávat, znala obě univerzitní města. Ano, Oxford byl první a je starší, ale Cambridge je zázrak. Oxford nemá tak harmonicky řazené jednotlivé univerzity, člověk musí projít velký kus města, aby vše stihl. Cambridge má všechny hlavní univerzity umístěné na hlavní třídě, jejich rozlehlé zahrady a nádvoří spolu sousedí. Cambridge samo o sobě je poměrně malé město, které mimo turistickou sezónu působí klidným, až ospalým dojmem. Je samozřejmě plné studentů, kol, gotiky a květin. Když jsme odjížděly z ČR, tak jsme se loučily s hnědou krajinou, která se teprve pomalu probouzela v prvních jarních paprscích. V Cambridge kvetly narcisy, zelenaly se trávníky, třešně obsypané květy…
V Cambridge můžete strávit mnoho dní novými a novými zážitky, náš čas však byl omezen. Tedy jsme se nestihly podívat do jednoho z nejslavnějších knihkupectví Evropy, svézt se lodičkou po řece, ukázat památník zdejšího studenta, pana Charlese Darwina, podívat se do ohromujících studentských katedrál a jídelen, ze kterých dýchala uplynulá století… Tomuto městu se nedalo nic vytknout!
Pejsky jsme vzaly samozřejmě s sebou na procházku městem, ovšem pejsci zde nesmí do historických univerzit ani zahrad. Přesto jsme zariskovaly. V březnu ještě není turistická sezona v plném proudu a univerzitní areály nejsou ještě tak hlídané. Ve vstupu jednotlivých univerzit je vždy budka, kde sedí hlídač, který vybírá vstupné od turistů. Mimo sezonu se přes tento vchod dostanete snadněji, v této době jsou všude pouze studenti a kontroly u vchodů nejsou tak přísné, často se dostanete dovnitř bez placení. Zhruba do konce března nejsou žádní vrátní ani vzadu v zahradách, od dubna se vybírá vstupné i u zadních zahradních bran. Vzhledem k tomu, že vstup do jednotlivých univerzit stojí cca 5-10 liber a minimálně 5 historických univerzit musíte opravdu vidět, je jasné, že návštěva Cambridge velmi provětrá našinci kapsu…Univerzita (college) jako taková je samostatná jednotka, každá má své přednáškové sály, svou katedrálu, svou jídelnu, ubytovny studentů a vlastní zahradu. Kdo miluje anglickou gotiku, přijde si opravdu na své, je co obdivovat.
Nám se povedlo i s pejsky proniknout do St. John´s College, která má velmi výraznou a odlišnou architekturu oproti ostatním cambridgským univerzitám. Zasněně jsme se kochaly překrásným místem, obdivovaly perfektně udržované sytě zelené anglické trávníky a fotily pejsky v tomto fascinujícím prostředí. Musím říct, že dlouhosrsté kolii anglická gotika sluší, jako by byla stvořena pro kolii. Nebo kolie byla stvořena pro tuto architektonickou nádheru? Těžko říct. Když už jsme skoro opouštěly celý areál St. John´s College, teprve v zahradách nás přepadl hlídač, který nás velmi rozhořčeně vykázal ven, přes zadní bránu. Docela jsme ho chápaly, propašovaly jsme tři kolie na místo, kam nesmí vstoupit psí packa…
Univerzitní zahrady nebyly ještě do rozvité do plné květinové krásy, přesto zde kvetla spousta jarních květin. Lucka toho ráda využila pro focení kolijek, bylo to nádherné pozadí. Netuším, jestli si toho holky všimly, ale ve vodním kanálu, který kromě řeky protéká univerzitními zahradami, se mihl v celé nádheře ledňáček se svým typickým písknutím. Zatřpytil se jako modrý drahokam na slunci a Moniku uvedl v úžas, ledňáček a uprostřed města…
Vzhledem k tomu, že nás opravdu tlačil čas a obcházet celý areál univerzit bylo na dlouho, rozhodly jsme se pro další překročení pravidel. Poodešly jsme kousek a další zahradní bránou se zadem protáhly do zahrady další univerzity. Štěstí nám přálo, vybraly jsme si Trinity College. V prvním nádvoří je překrásná kašna, moc hezky se tam fotili pejsci. Byly jsme opět vykázány, tentokrát shovívavě a hlavně tou správnou bránou, tedy do centra;-) Rychle jsme prošly hlavní třídu a pokochaly se nádherou gotických staveb. Vtipné bylo, když jsme míjely jednu paní s kočárkem stojící u výlohy a ta, když nás zaregistrovala tak řekla "Jéé, hele pejsci!" a my se bez ohledu na čas na ní sesypaly s radostí, že jsme narazily na někoho, kdo mluví česky. Poté jsme se už musely vydat na pobřeží, abychom stihli náš trajekt.
Hodinovou cestu po moři někdo využil ke spánku a jiní zase objevovaly kouzlo perfektního výhledu na moře z obrovské lodi a riskovaly tak pořádné nachlazení, neboť to tam pěkně foukalo. Počasí ale bylo o něco milejší než při cestě do Anglie, takže i viditelnost byla mnohem lepší a tak jsme mohly z lodi vidět zároveň Anglii i Francii.
Jelikož jsme si ale uvědomily, že návratem na kontinent se mění čas a posouvá se o hodinu napřed, musely jsme změnit své plány. Plánovaly jsme totiž navštívit zahrady ve Versailles, ale než bychom tam dorazily, tak by byla tma. A tak jsme se rozhodly, že místo do Versailles zamíříme přímo do Paříže navštívit paní Eiffelovku.
Ale ještě předtím jsme udělaly jednu menší zastávku a to rovnou v přístavním městě Calais. Od přístavu jsme popojely jenom kousek na konec města, kde byla písečná pláž. Ovšem nejdříve jsme byly zklamány, neboť všude byly cedule, že na pláž mají pejsci vstup zakázaný, ale na konci pláže jsme přece jen našly místečko, kde cedule žádné nebyly a tak jsme toho hned využily. Popadly jsme pejsky, foťák a letěly se brodit do jemného plážového písku. Zde jsme se zdržely jen pár minut, stmívalo se a foťáček s úbytkem světla začal protestovat, ale i tak jsme zde udělaly plno skvělých foteček pejsků i nás. Potom jsme už jen vysypaly písek z bot a zamířily směrem k hlavnímu městu Francie.
K Eiffelovce jsme se dostaly v jedenáct hodin večer a ta nás přivítala svým krásným několikaminutovým třpytěním. I když bylo už plno hodin a pršelo, kolem ní to stále žilo. Bohužel už byla zavřená a tak jsme se na ní nedostaly, ale i tak to byl skvělý zážitek - stát přímo pod noční Eiffelovou věží. Jízdou po Paříži jsme také zahlédly řeku Seinu, Notre Dame, Sacré-Coeur a náměstí Svornosti. Po dvanácté hodině jsme se vymotaly z Paříže a náš poslední cíl byl už jen a jen domov.


- Závěrem -

Takže, když se ohlédnu a zavzpomínám, jednoznačně jsem pro to, že ten čas a finance za tuto akci rozhodně stály. Byly to skvělé čtyři dny strávené po boku tří krásných kolií a tří lidí, kteří chovají velké sympatie ke stejnému plemeni. Skvěle jsme si popovídaly, zasmály se, přiučily se dalším novým věcem a podívaly jsme se na místa, kde některé z nás byly poprvé v životě. Naše výprava na Cruft´s by se dala pokládat za dovolenou v zahraničí, která se velice vydařila, bez ohledu na úspěch na výstavě. Pro příště se mnou počítejte znovu, moc ráda pojedu ještě jednou ;-)

Autorky článku: Lucie Dušková a Monika Brucknerová