Tvorba www stránek

Cruft's show 2020

Původně jsem plánovala, že napíši jen pár odstavců do novinek o naší letošní účasti na Cruft‘s show, ale letošní výlet do Anglie byl natolik výživný na zážitky, jak dobré, tak i špatné, že jsem se nakonec rozhodla o podrobnější popis celé naší cesty. Nevím, jestli je vůbec někdo, kdo si celý článek přečte, je dlouhý a já nejsem žádný spisovatel, ale jsem si jistá, že si ho za pár let moc ráda přečtu a zavzpomínám.

 

    Dalo by se říct, že naše rozhodnutí o účasti na Cruftu padlo v den, kdy Thorvi získala kvalifikaci. To se jí podařilo 28.září 2019 při mezinárodní výstavě psů v rakouském Tullnu, kde získala ocenění CAC, CACIB a BOS od rozhodčí Edith Soltesz z Rakouska.
    Poslední dobou jsme s Jirkou a Thorvi často jezdili na výstavy, které jsme spojili i s ubytováním na jednu nebo dvě noci a celkem jsme si tento systém oblíbili. Kromě podstatně větší vzdálenosti od domova se nám Cruft nezdál v tomto ohledu moc odlišný od našich dosavadních výstavních „výletů“, tak proč si neudělat pěkný výlet do Anglie, na největší výstavu světa?
    V listopadu jsme si rezervovali ubytování v Birminghamu a kamarádka Katka Pánková (ještě jednou díky za vše, Katko!) nám zařídila ATC číslo, které potřebuje každý pes, který má vstoupit do Velké Británie. Ovšem před samotným přihlášením na Cruft, jsem ještě hodně váhala, a to ze dvou důvodů.
   Bylo to jen pár týdnů, kdy se ve světě začal řešit coronavirus. V den našeho přihlášení (hlásili jsme v poslední možný den) nebyl v Evropě ještě ani jeden potvrzený případ nákazy coronavirem, ale nebylo jasné, jak se vše bude nadále vyvíjet.
   V lednu nás více trápil Brexit a s tím spojená změna veterinárních podmínek pro vstup psa do Velké Británie. Současné podmínky byly takové, že každý pes z ČR musí mít platné očkování na vzteklinu, být zdravý, očipovaný a odčervený proti tasemnicím 24-120 hodin před vstupem na ostrovy. Všechny podmínky jsme splňovali. Nicméně velkou otázkou byl test na protilátky proti vzteklině, který musí být vyhotovený čtvrt roku před vstupem do Anglie. Test jsme bohužel neměli a již nebylo reálné jej stihnout. Tato podmínka dříve platila, pak byla na několik let zrušena a já se na informačních webových stránkách www.gov.uk dočetla, že by měla být po Brexitu zase obnovena. Uzávěrka přihlášek na Cruft byla 20. ledna a o tom, jak dopadne Brexit, mělo být jasno až na konci ledna. Děsila mě představa, že dojedeme do Francie a tam se otočíme, protože nás do Anglie se psem bez krevních testů nepustí. Rozhodli jsme se proto napsat e-mail gov.uk, kde jsme popsali náš případ a ptali se, zda bude po nás již v březnu test na protilátky vyžadován. Odpověď jsme měli v mailu do druhého dne, ovšem nedostali jsme konkrétní odpověď na náš dotaz a nedozvěděli jsme se nic jiného než to, co bylo psáno na stránkách gov.uk. Bohužel ani naše veterinářka neměla informaci, jak to přesně s veterinárními podmínkami bude, ale odkázala nás na krajskou veterinární správu do Jindřichova Hradce. Následovalo několik telefonátů, přepojení na pobočku do Prahy a až tam jsme se dozvěděli, že veterinární podmínky se měnit budou, ale až po tzv. přechodném období, které bylo stanoveno na konec roku. Uff, vše bylo tedy v pořádku a za pět minut dvanáct jsme odesílali přihlášku na Cruft…

   Cruft's show se konala ve dnech 5.-8.3.2020, dlouhosrsté kolie se vystavovali v sobotu 7.3. Protože nás čekala cesta dlouhá přes 1500 km, naplánovali jsme si po cestě ubytování na noc, abychom se v klidu mohli vyspat a druhý den odpočatí pokračovat v cestě. Náš výlet měl tedy trvat od 5. do 9. března, ale osud nám trochu pozměnil plány…

 

Čtvrtek, den první

   První dva dny byly jediné dny, které šly podle plánu. Během naší výpravy do Anglie jsme měli naplánováno navštívit pár míst, a tak jsem měla pro jistotu předem připravený orientační časový harmonogram, který nám říkal, jak dlouho se můžeme zdržet na konkrétních místech, abychom včas dorazili tam a tam apod. Byla to šikovná věcička, která mě ale zároveň štvala, protože jsme na vše měli tak málo času!
   Ve čtvrtek kolem šesté hodiny ranní jsme se tedy vydali na dlouhou cestu do francouzského Dunkerku, kde jsme měli rezervované levné ubytování typu F1 na jednu noc. Během cesty jsme se s Jirkou střídali v řízení a cesta probíhala hladce. Trasa vedla přes Německo, Holandsko a Belgii. Společnost nám dělali plyšoví maskoti Kuky a Kukynka.
Po třinácti hodinách jízdy jsme se konečně dostali k ubytování. Čekalo nás skromné maličkaté ubytování, kde jsme do sebe naházeli rychlou večeři, vykoupali se a odpadli do postele, unavení po dlouhém dni v autě.

Vše, co potřebujeme na cestuPauza na jídlo


Pátek, den druhý

   Kvůli silnému větru, který nám v noci burácel do okna, zimě a boji o společnou peřinu jsme se v noci bohužel moc nevyspali. Nicméně v pátek nás čekaly výlety a Anglie, a tak jsme se natěšeně vydali na pokračování v cestě.
   První zastávka byla jen několik minut jízdy od ubytování. Dlouhá písečná pláž v centru Dunkerku. A mě se splnil můj dlouholetý sen – fotit vlastního psa u moře. Bohužel jsme spěchali, takže focení bylo hodně rychlé, a navíc stále foukal silný vítr, ale na památku máme fotky naprosto dostačující. Vzhledem k chladnému počasí jsme měli celou pláž jen pro sebe. Potkali jsme jen pár lidí, kteří se procházeli kolem domů u pláže nebo si byli zaběhat. Thorvinka byla šťastná, že po dni stráveném v kufru auta může konečně běhat a vyřádit se. Podívali jsme se na památník věnovaný padlým vojákům při bitvě v Dunkerku v roce 1940 (více info o této události zde) a následně přejeli k bunkrům ze stejné doby, kde jsme se zdrželi o trochu déle. U bunkrů jsme za celou dobu potkali jen dvě dvojice, které se byli na bunkry podívat, jinak jsme zde byli sami. Oblačnost se protrhala, vysvitlo sluníčko a vítr mírně zeslábl.

[50]Pláž v centru Dunkerku Pláž v centru Dunkerku Pláž v centru Dunkerku Pláž v centru Dunkerku Památník Thorvinko, držím tě! Neodfoukne nás to! Bunkry z 2. světové války, Leffrinckoucke Bunkry z 2. světové války, Leffrinckoucke Bunkry z 2. světové války, Leffrinckoucke Bunkry z 2. světové války, Leffrinckoucke Bunkry z 2. světové války, Leffrinckoucke Bunkry z 2. světové války, Leffrinckoucke Bunkry z 2. světové války, Leffrinckoucke Bunkry z 2. světové války, Leffrinckoucke Bunkry z 2. světové války, Leffrinckoucke Bunkry z 2. světové války, Leffrinckoucke Bunkry z 2. světové války, Leffrinckoucke Bunkry z 2. světové války, Leffrinckoucke Bunkry z 2. světové války, Leffrinckoucke Bunkry z 2. světové války, Leffrinckoucke Bunkry z 2. světové války, Leffrinckoucke Bunkry z 2. světové války, Leffrinckoucke Bunkry z 2. světové války, Leffrinckoucke Bunkry z 2. světové války, Leffrinckoucke Bunkry z 2. světové války, Leffrinckoucke Bunkry z 2. světové války, Leffrinckoucke Bunkry z 2. světové války, Leffrinckoucke Bunkry z 2. světové války, Leffrinckoucke Jaro v plné kráse

   Brzy nastal čas přejet do Calais, odkud jsme měli v 13:05 odplouvat trajektem do Anglie. Trochu jsem se obávala hraniční kontroly právě kvůli výše zmiňovaným veterinárním podmínkám. Když jsme přijížděli k první kontrole, auto obcházeli dva ozbrojení vojáci a chtěli, abychom jim otevřeli kufr. Neshledali nic podezřelého a pasová kontrola dopadla také dobře. Na druhé kontrole jsme opět předložili pasy a potvrzení k předem objednané přepravě trajektem. Paní v kabince nám podala čtečku pro načtení Thorvi čipu, následně nám vydala lístky na palubu a dvě označení vozidla, která se umisťují na zrcátko a na přední sklo. Následovala další kontrola kufru. Paní, která nás nyní kontrolovala, se úplně rozzářila, když viděla Thorvi v kufru a povídala, jaká je Thorvi sladká holčička. Vše bylo v pořádku, mohli jsme se jet zařadit do přiřazené kolony aut a už jen čekat, až nás vpustí na trajekt.
   Během čekání jsme se naobědvali a asi po půl hodině čekání začali všechna auta v kolonách postupně pouštět na trajekt. Protože v našem autě bylo zvíře, patřili jsme do kolony, která na trajekt najížděla jako první. Vše bylo přehledně značené, takže celé naloďování proběhlo bez jakýchkoliv problémů.
   Po najetí na trajekt jsme si sbalili nejnutnější věci, ujistila jsem se, že Thorvi má dostatek vody v mističce a následně se vydali po schodišti nahoru na palubu. Thorvi, jako všechna přepravovaná zvířata, musela zůstat v autě. Během plavby jsme si v místní kavárně dali kafe a výborný zákusek a vychutnávali si přibližně hodinu a půl dlouhou plavbu na poměrně klidném moři. Díky slunečnému počasí byla i výborná viditelnost, a tak bylo již od přístavu v Calais krásně vidět na bílé doverské útesy, ke kterým jsme se pomalu blížili.

[17]První kontrola v přístavu v Calais, vše přehledně značené, Kuky a Kukynka na vše dohlíží Čekáme ve své frontě, než nás pustí na trajekt Najíždíme na trajekt V kavárně, která byla na přídi Občas bylo obtížné jít rovně :-D Přístav v Calais Natěšení turisti Anglie se blíží! Přístav a hrad v Doveru Doverské útesy Doverské útesy Doverské útesy Doverské útesy Doverské útesy Přístav v Doveru při pohledu z útesů

   Přišel čas na posunutí času o hodinu zpět a přivyknout si na řízení vlevo. Po vylodění nás již žádná kontrola nečekala a rovnou jsme zamířili na anglické silnice. Nejeli jsme ale daleko, neboť hned nad přístavem začínala stezka po doverských útesech, kde byl další z našich cílů. Na internetu psali, že se zde platí za parkoviště i za vstup, ale žádný výběrčí ani automat zde nebyl. Vyndali jsme tedy z auta Thorvi, foťák, baťůžek a šlo se na vytouženou procházku. Procházka se mi obzvlášť líbila, počasí nám přálo, lidi jsme potkávali jen tu a tam. Byly zde pěkné a udržované cesty, divocí králíčci, koně a to okolí, to byla prostě nádhera! Opět nás ale tlačil čas, a tak jsme bohužel nestihli dojít až na konec stezky k majáku a v půlce se museli otočit a jít zpět k autu. Pevně doufám, že jednou se sem opět zase podívám!

[30]Krásné doverské útesy Krásné doverské útesy Krásné doverské útesy Anglie jí sluší! Ještě aby ne, když má taťku z Anglie. Princezna pozoruje koníky

   Dále následovalo přibližně 300 km do ubytování. Řízení po levé straně jsem zbaběle přenechala Jirkovi a společně s třemi navigacemi a mapou mu raději říkala, kudy má jet. Občas nám každá navigace tvrdila něco jiného a mně se plete levá s pravou, tak to Jirka neměl vůbec lehké. Zvládal to ale statečně. Poměrně brzy jsme si na jízdu vlevo zvykli a díky tomu, že téměř celá cesta od Doveru k ubytování byla po dálnici, utíkala nám celkem dobře. Asi největší potíže nám dělali víceproudé kruhové objezdy, kde jsme časem zjistili, že se zde používají blinkry jinak, než na českých kruhových objezdech.
   K ubytování jsme přijeli ve večerních hodinách. Byli jsme ubytovaní v krásném typickém anglickém hotelu Macdonald Ansty Hall, který se nachází necelých 30 km od výstaviště v Birminghamu. Věděla jsem, že můžeme očekávat krásné ubytování, ale naživo to byla prostě pecka. Ještě větší radost mi udělal Jirka, který byl z ubytování nadšený snad ještě víc než já, což se moc často nestávalo. Hned jsme přiznali, že odtud se nám snadno odjíždět nebude.
   Večer jsme ještě připravili všechny věci na následující den, který byl výstavní a šli spát do luxusní, pohodlné postele, ve které se spinkalo jako na obláčku.


Sobota, den třetí

   Asi všichni zahraniční vystavovatelé, kteří jedou na Cruft, se ráno budí se stejnou myšlenkou. A je to tady, hlavně nepanikařit! A pak tráví půl hodiny na záchodě… Dokonce i Jirka, který nikdy v životě nevkročil do výstavního kruhu, si uvědomoval velkolepost Cruftu.
   Mě trochu uklidňoval fakt, že jsem si na umístění naděje opravdu nedělala a jela se jen zúčastnit. Po devíti letech jsem si jela znovu Cruft užít, tentokrát navíc s partnerem a vlastním psem. S takovým pohledem na věc se celá panika zvládala mnohem lépe.
   Cesta na výstaviště probíhala dobře, bez žádných kolon, jen jsme chviličku bloudili, než se nám podařilo najít ten správný vjezd na výstaviště. Parkoviště bylo bohužel trochu dál od haly. Organizátoři si toho ale byli vědomi a jezdil zde proto autobus, který svážel lidi z parkoviště k halám a odpoledne zase zpět na parkoviště. U vstupu do haly také nebyla žádná fronta a bez problému nás pustili dovnitř po předložení vstupních lístků, které nám přišli poštou necelý měsíc před výstavou. U vstupu jsme si vyzvedli katalog a dále pokračovali ke kruhům 1 a 2, které patřily dlouhosrstým koliím.
   V blízkosti kruhů bylo několik řad tzv. benchů či boxů, které jsou určeny pro přihlášené psy. Podle čísla jsme našli náš bench a zabydleli se v něm. Na Cruftu musí být psi celou dobu ve svém benchi, kromě doby, kdy je vystavován nebo venčen na nezbytně dlouhou dobu. Návštěvníci či vystavovatelé mohou tak obcházet benche a prohlížet si přihlášené psy. Díky číslu a katalogu si mohou rovnou ověřit, kterého psa mají zrovna před sebou. Thorvince jsem navíc vytvořila prezentační letáček a ten jí umístila na bench společně s našimi maskoty Kukym a Kukynkou.
   Následně jsme využili času před zahájením výstavy pro nakouknutí do nejbližších prodejních stánků. Hned u kruhu kolií byl nadační stánek, ve kterém se daly zakoupit nejrůznější předměty s dlouhosrstou kolií. Zde nás zaujala krásná stará porcelánová socha a dva anglické handbooky. Handbooky jsem si vybrala z let 2009 a 2010, neboť právě v roce 2009 vyhrál na Cruftu Thorvinky pradědeček Ladnar Kingfisher a já tušila, že mu v těchto handboocích bude věnována nějaká ta stránka. U dalšího nejbližšího stánku jsem se nadšeně ponořila do starých pohlednic, ale bohužel zde nebyli žádné, které bych již ve své sbírce neměla. Místo toho jsem objevila sběratelské kartičky, které se dříve dávali k cigaretám. Nemohla jsem je tam nechat! V tom se mi za zády ozvaly povědomé hlasy. Lenka s Luckou! Měla jsem velikou radost, že je tam vidím. Bylo to pro mě velké překvapení, protože obě jsem několik měsíců marně lanařila, aby jely na Cruft taky, a ony že letos nepojedou, a přitom kuly takovéto pikle! Potvůrky :o) Pak jsme se vrátili k našemu benchi a vyčkávali, až výstava započne.
   Následovalo studování katalogu, sledování dění v kruhu, česání a chystání se. Během čekání jsme také došli Thorvi vyvenčit. Děsila mě představa, že pro venčení budou k dispozici pouze ohrádky s hoblinami uvnitř haly, ale s kartičkou s nápisem Removal nás naštěstí pustili ven z haly, kde bylo možné vyvenčit psa na trávníku.
   Po pár hodinách přišla řada na třídu open, kam byla Thorvi přihlášená. Na Cruftu je jiné dělení do tříd, než známe ze všech doposud navštívených výstav a někdy je možné psa přihlásit i do více tříd najednou. Třída open byla ale jediná, kam mohla být Thorvi přihlášená – byla určena pro dospělé jedince nad 24 měsíců s titulem šampion.
   A šlo se na věc, po devíti letech jsem opět vstoupila na zelený koberec, plná hrdosti na trikolorní mladou dámu, která mě pozorovala z druhé strany výstavního vodítka. Na začátku jsem trochu zmatkovala a snažila se správně zařadit na své místo podle katalogového čísla. Už jsem si říkala, že neumím ani počítat a jestli jsem vůbec nastoupila do správné třídy, když v tom na mě promluvila paní Karen Mc Devitt, která viděla, že bloudím a vysvětlila mi, že si mohu stoupnout, kam chci, že se psi neřadí podle katalogových čísel, jak je u nás zvykem. Byl celkem zázrak, že jsem jí rozuměla, protože anglicky moc dobře neumím a Jirka, který mi vždy vše překládal, samozřejmě v kruhu nebyl.
   Takže jsem si našla místečko, postavila Thorvinku do postoje a vyčkávala. Do třídy open bylo přihlášeno 18 fen (celkový počet přihlášených kolií byl letos 219). Mnoho z nich pocházelo z proslulých anglických chovatelských stanic jako je např. Brilyn, Caronlea, Tiganlea, Beldones, Jopium, atd., ale bylo zde i několik fen z pevninské Evropy či Ruska. Byla velká čest předvést Thorvinku vedle takových hvězdných fen a chovatelů! Feny posuzoval milý a usměvavý pan rozhodčí J.F. Congdon (chs. Aaronwell), psi posuzoval pan T. Hayward (chs. Foxearth) a nejvyšší tituly v závěrečných soutěžích pak zadávala paní rozhodčí Liz Cartledge. V naší třídě byly rovnou dvě nejlepší feny výstavy. Nejlepší fenou se stala krásná Ch. Brilyn Molly Coddles JW, druhou nejlepší fenou C.I.B.  Fridens Bora-Bora, na třetím místě ve třídě open se umístila Ch. Beldones Fit for Fun, na čtvrtém Ch. Beldones la Vita Bella for Hanvale JW a na pátém C.I.B. Caronlea Hot Celtic Charm. Další feny, včetně Thorvi, se neumístili. Na Cruftu se vybírá jen pět nejlepších jedinců v každé třídě, kterým se zadá pořadí, ostatní jsou bez umístění či jakéhokoliv ohodnocení. Oceňuji velmi milý přístup pana rozhodčího a důkladnou prohlídku každého psa. I přes to, že Thorvi vnímala mou nervozitu, nedala se tím rozhodit a krásně se předváděla jak v postoji, tak v pohybu. Jsem na ní moc pyšná!

   Po vystavení, kdy z nás opadl veškerý stres, jsme šli sledovat závěrečné dění v kruhu, které patřilo vítězům. Všichni vítězové – nejlepší pes, druhý nejlepší pes, nejlepší mladý pes a veterán pes, a to samé u fen, se opět předvedli v postoji a mnohokrát v pohybu. Lidé kolem kruhu fandili a tleskali. Byla to úžasná podívaná! Výsledky Cruftu 2020 jsou zde.
   Po skončení posuzování jsme se vydali na prohlídku obchůdků, kterých tu bylo neskutečné množství. Bylo možné tu sehnat prakticky cokoliv, krmení, nespočet nejrůznějších chovatelských potřeb, dekorace, obrazy, šperky s psí tématikou, psí kosmetika, oblečení, knihy, sběratelské předměty a mnoho dalšího. Prošli jsme tři nebo čtyři obrovské haly narvané stánky a neustále objevovali něco nového. Zaujalo nás zde plno věcí, já si však z minulé návštěvy Cruftu pamatovala stánek s nádhernými bronzovými sochami plemen a doufala, že letos ho najdeme také. Našli jsme ho až v poslední hale, kterou jsme byli ochotní projít. Pán měl dvě sošky kolie, hlavu na podstavci a hlavu určenou k umístění na zeď. Mně se více líbila hlava na podstavci, ale nechtějte vědět, kolik taková soška stojí, a navíc v zahraničí... Mezitím, co jsem se rozmýšlela s nákupem, pán prodavač si všiml, že nemluvíme anglicky a zeptal se nás, odkud jsme. Jakmile se dozvěděl, že jsme Češi, začal s námi hovořit polsko – slovensko – česky a my zjistili, že je z Polska. Pro mě byla doslova slast slyšet od cizího člověka slova, kterým jsem rozuměla! Sochu jsme si nakonec koupili, byl to parádní suvenýr z Cruftu. Pán nám navíc sám nabídnul slevu 10 liber a jako dárek ještě přidal pěknou klíčenku s kolií. To se prostě nedalo odmítnout.
   Lenka, která si mimochodem také na Cruftu pořídila sochu kolie, které začala říkat Thorvinka, nás pozvala do Coventry na údajně nejlepší fisch & chips v Anglii. Jirka toužil toto tradiční anglické jídlo ochutnat, mě táhla zvědavost, a navíc jsme to měli po cestě. Nebylo co řešit. Sbalili jsme věci, rozloučili se a společně s Lenkou a Luckou se vydali na jídlo.
   V podniku připomínající bistro či rychlé občerstvení nás přivítal velice milý a humorný majitel. Objednali jsme si čtyřikrát fish & chips, směstnali se u maličkatého stolu, povídali si a napjatě vyčkávali na místní specialitu. Bylo kolem páté hodiny a já si uvědomila, že jsem vlastně za celý den vůbec nic nejedla. Na Cruftu prostě nebyl čas na myšlenky na jídlo. V tom nám na stole přistály čtyři obrovské porce smažené ryby, octovaných hranolek a hrášku. Už předem bylo jasné, že taková porce se prostě nedá sníst, ať jsme byli hladoví jakkoliv. Jídlo bylo ovšem výborné! Octované hranolky kupodivu chutnaly taky skvěle a ryba neměla chybu. I když jsme nikdo svou obří porci na místě nedokázal sníst, příště si tento kulinářský zážitek nenecháme ujít! Následně jsme se s Luckou a Lenkou rozloučili a zamířili do hotelu.
   Najednou na nás padla obrovská únava a trochu i smutek, že je výlet u konce a že ráno musíme odjet domů. Rozhodli jsme se, že využijeme posledního večera v Anglii a krásného ubytování a zašli si do hotelového baru na pivo a kávu v naději, že nás to trochu nakopne do balení. Opak byl ale pravdou. Nádherné interiéry v typickém anglickém stylu, který nám oběma přirostl k srdci a uvelebení se v pohodlném křesílku, náš smutek jen utvrdili. Měla jsem pravdu, když jsem při příjezdu tvrdila, že se nám odtud nebude chtít odjet. V aktuálním vyčerpání jsem si ani nedovedla představit, že brzy ráno sedneme do auta a vydáme se na další dlouhou cestu, a tak jsem si zazoufala, jaká je škoda, že si pobyt nemůžeme alespoň o den prodloužit, když už máme objednaný zpáteční trajekt a ubytování při cestě zpátky. Jirka mlčky přitakal, ale po pár minutách se ukázalo, že jsme oba tiše přemýšleli, jestli by to přeci jen nešlo nějak zařídit. A tak jsme zamířili zpět na hotelový pokoj a žhavili mobily a sháněli potřebné informace. Najednou byla únava ta tam a nálada optimističtější. Podařilo se nám prodloužit současné ubytování, přebukovat zpáteční ubytování i trajekt, a tak jsme si zařídili jeden den v Anglii navíc! S radostí jsem ignorovala kufry, které marně čekali na balení, dopřála si horkou sprchu, vypla budík a s úsměvem se zavrtala do obláčkové postýlky.

[27]Thorvinky číslo, letáček a naši maskoti Kuky a Kukynka Skříteček Skříteček na zeleném koberci Nejlepší dospělá fena, 2. nejlepší dospělá fena, nejlepší mladá fena a nejlepší veteránka Nejlepší dospělá fena, 2. nejlepší dospělá fena, nejlepší mladá fena a nejlepší veteránka Rozhodčí T. Hayward a J.F. Congdon Nejlepší fena - Ch. Brilyn Molly Coddles JW Nejlepší fena - Ch. Brilyn Molly Coddles JW Nejlepší fena - Ch. Brilyn Molly Coddles JW Nejlepší mladá fena - Chantique Deja Vu Nejlepší mladý pes - Ladnar Mustriharder Nejlepší veteránka - Ch. Brilyn Platinum Lustre BOB - INGLEDENE MERCURY RISIN Já, Lenka a Thorvinka Já, Lenka a Thorvinka Fish & Chips jede! Poklad z Cruftu Poklad z Cruftu


Neděle, den čtvrtý

   Vychrňování do devíti, to bylo přesně to, co jsme potřebovali! Po úspěšném vyhrabání z postele a nastartování se, jsme se oblekli a vyrazili s Thorvinkou na procházku po přilehlém okolí. Protože byl hotel umístěn na samotě, asi kilometr za nejbližším městečkem, bylo možné jít takřka kamkoliv.  Věděla jsem, že za hotelem se nachází menší kaple ze 13. století, a tak jsme se tam šli podívat. Kaple od hotelu nebyla vůbec vidět, protože byla schovaná za vzrostlými stromy a vedla k ní nenápadná cestička. Kolem kaple se nacházelo několik desítek náhrobků a některé z nich byly hodně staré. Pár jich bylo natolik sešlých časem, že nebyl vůbec čitelný nápis na nich. Nacházela se zde i pětice hrobů vojáků padlých při druhé světové válce. Bylo tu ticho a božský klid.

[23]Hotel Macdonald Ansty Hall Hotel Macdonald Ansty Hall Hotel Macdonald Ansty Hall Kaple St. Jamese Kaple St. Jamese Kaple St. Jamese Kaple St. Jamese Kaple St. Jamese Hroby padlých vojáků z 2. světové války Roztomilouš

   Při zpáteční cestě jsme potkali dvojici se dvěma koliemi, psem a fenkou, kteří se běželi s námi seznámit. Všichni byli přátelští a fenka se mi nadšeně začala sápat na hlavu. Moc milé setkání.
Po návratu na pokoj jsme začali přemýšlet, jak naložíme s volným dnem. Celodenní válení v posteli bylo sice velmi lákavé, ale bylo třeba vzácný den v Anglii náležitě využít. Prozkoumali jsme na mobilu okolí a rozhodli se, že si uděláme výlet na nedaleký hrad Warwick. Na hrad bohužel pejsci neměli vstup povolený, ale protože Thorvinka byla vzorný a slušně vychovaný host a výlet nebyl na celý den, neměli jsme žádné obavy nechat jí samotnou na hotelovém pokoji. Thorvi po celou dobu naší nepřítomnosti spokojeně chrněla.
   Vstupné na hrad bylo dražší, než jsme zvyklí z České republiky. 20 liber za osobu, což je v přepočtu přibližně 600,- Kč. Byli jsme však poprvé v Anglii na hradu a byl to parádní zážitek! Po vstupu do areálu jsme nejdříve obešli hrad zvenčí. Skrz zahradu s nespočtem krásných pávů jsme došli až k sokolníkům, kteří zrovna publiku předváděli orla mořského a běloocasého, jak loví kořist v řece Avon. Po představení vznášejících se obrů předvedl pořádnou akci sokol, nejrychlejší zvíře planety, který bleskově kroužil kolem rychle se hýbající kořisti, kterou nakonec úspěšně lapil v letu.
   Následně jsme se bránou přesunuli na nádvoří hradu. Schylovalo se k dešti a zrovna začínala poslední prohlídka interiéru s průvodcem, a tak jsme se přidali k hloučku lidí, kteří čekali na prohlídku. Doposud jsem zažila prohlídky zámků a hradů takové, kdy nemalá skupina lidí prochází několik místností, v každé z nich se celá skupina zdrží, vyslechne si povídání průvodce, a to samé se opakuje v další a další místnosti. Zde to bylo trochu jiné. Průvodce byl s námi jen v prvních dvou místnostech a v angličtině nás seznamoval s historií hradu. Já rozuměla asi tak čtvrtině toho, co říkal, ale naštěstí jsem měla Jiříka, který mi pak převyprávěl to, čemu jsem nerozuměla. Velkým překvapením pro nás bylo, když průvodce začal zmiňovat jména, která jsme s Jirkou znali z historického seriálu Poslední království, který jsme pár týdnů před odjezdem do Anglie společně sledovali. Hned byla celá prohlídka ještě zajímavější.
   První místnost byla poměrně velká, ale tmavá a chladná. Na zdech viselo nespočet zbraní z tamní doby, brnění a dominantou zde byly dvě figury obrněných koní s jezdci v životní velikosti. Když jsme pak přešli do sousední místnosti, bylo to jako přejít z nedobytného drsného hradu na princeznovský zámek. A mé seriálové srdce opět zapleskalo, když jsem spatřila šest neuvěřitelně realistických dámských figurín, mezi nimiž se tyčila jedna mužská. Jindřich VIII. a jeho šest manželek. Hned jsem zavzpomínala na další oblíbený seriál Tudorovci. Byla jsem natolik fascinovaná figurínami, že jsem se sotva soustředila na povídání průvodce. Po několika minutách nám průvodce poděkoval za pozornost a zeptal se, jestli máme nějaké dotazy. Dříve, než jsem si v hlavě stihla přeložit větu, zda by mi jeho veličenstvo Jindřich VIII. nemohl věnovat autogram, mě předběhl starší pán, který měl jistě předmětnější dotaz, a tak jsem přicupitala blíže k figurínám, a ještě chvilku si je se zájmem prohlížela. Jirka nechápal, seriál Tudorovci ho očividně minul.
   Dvě místnosti s průvodcem. Říkáte si, že za 20 liber je to dost bída? Kdepak, čekalo nás ještě mnoho dalších místností, kde jsme se mohli zdržet libovolně dlouhou dobu. Součástí mnoha z nich byly další figuríny v životních velikostech a z různých dob. Byl zde například i britský premiér Winston Churchill a Edward, princ z Walesu, syn královny Victorie. Ve většině místností jsme byli sami, absence davu turistů byla další příjemnost spojená s návštěvou tohoto hradu. Po prohlídce všech místností jsme vyšli zpět na nádvoří. Přeháňka byla ta tam, bylo to dokonale načasované. Jirka objevil ještě jednu prohlídku ve sklepení, která byla opět plna figurín, ale tentokrát se nejednalo o slavné osobnosti. Figuríny demonstrovali každodenní život v dávných dobách. Každá místnost byla navíc ozvučena, a tak když jsme procházeli stájí, ozývalo se řehtání koní, když krčmou, bavící se dav, bankou, sypající se  mince, atd. Video z prohlídky k nahlédnutí zde. Byl to parádní zážitek!
   Potom jsme se už vydali zpět na hotel, aby Thorvinka nebyla sama moc dlouho. Po příjezdu jsem nenápadně nakoukla oknem do pokoje. Thorvinka vzorně spinkala na svém místě a očividně jsme jí vůbec nechyběli.
   Během večera jsme již postupně začali balit, došli si do hotelové restaurace na výtečnou večeři a poté z pohodlí obláčkové postele sledovali v televizi přímý přenos z finále Cruft’s show. Byl to skvělý den!

[47]Hrad Warwick Hrad Warwick Hrad Warwick Zahrada u hradu Warwick Ukázky sokolníků - orel běloocasý Ukázky sokolníků - orel běloocasý Ukázky sokolníků - orel běloocasý Ukázky sokolníků - orel běloocasý Ukázky sokolníků - sokol Ukázky sokolníků - sokol Ukázky sokolníků - sokol Ukázky sokolníků - sokol Ukázky sokolníků - sokol Ukázky sokolníků - sokol Ukázky sokolníků - sokol Hrad Warwick Hrad Warwick Hrad Warwick Hrad Warwick Hrad Warwick Hrad Warwick Hrad Warwick Hrad Warwick Hrad Warwick Jindřich VIII. a jeho manželky Kateřina Aragonská, Anna Boleynová a Jana Seymourová Jindřich VIII. a Anna Klevská Kateřina Howardová a Kateřina Parrová Král jako hrom Hrad Warwick Hrad Warwick Hrad Warwick Hrad Warwick Hrad Warwick Hrad Warwick Hrad Warwick Winston Churchill Hrad Warwick Hrad Warwick Hrad Warwick Hotel Macdonald Ansty Hall Hotel Macdonald Ansty Hall


Pondělí, den pátý

   Na tento den jsme měli původně naplánovaný návrat domů. Už bylo jasné, že se nám výlet o den prodloužil, ale nevěděli jsme, že na nás čeká ještě další prodloužení…
   Ráno jsme naskládali všechny věci zpátky do auta, odevzdali kartu od pokoje a vydali se znovu na cesty. Po cestě jsme se ještě zastavili v Oxfordu, známém univerzitním městě, kde jsme společně s Thorvinkou podnikli procházku centrem tohoto nádherného historického města. V Oxfordu bylo rušno, ulice byli plné chodců, cyklistů i aut, jak se lidé přesouvali za prací a studenti do škol. Thorvi celou dobu vzorně kráčela na vodítku a já si uvědomila, že nikdy dříve nebyla ve městě, kde by byl takový ruch. Zvládla to na jedničku. V Oxfordu jsme se nakonec zdrželi trochu déle, než bylo v plánu, a tak jsme doufali, že cesta bude probíhat hladce a bez kolon. Štěstí nám (zatím) přálo a do přístavu v Doveru jsme dorazili akorát.

[32]Oxford - Warden's Lodgings Oxford University Museum of Natural History Oxford University Museum of Natural History Abbott's Kitchen a Radcliffe Science Library Thorvinka v Oxfordu Rhodes House Thorvinka v Oxfordu Clarendon Building, Sheldonian Theatre a History of Science Museum Bodleian Library Bodleian Library Bodleian Library Akademická knihovna Radcliffe Camera Akademická knihovna Radcliffe Camera Brasenose College a Radcliffe Camera Library Brasenose Lane Kostel sv. Panny Marie Kostel sv. Panny Marie Akademická knihovna Radcliffe Camera Kostel sv. Panny Marie Jirka s Thorvinkou na High Street Magdalen College Magdalen College Bar Cape of Good Hope

   Čekala jsem další sérii kontrol jako při cestě do Británie. Možná i o něco přísnější, vzhledem k návratu do EU ze země, která EU zrovna opouštěla. Nakonec ale kontrola proběhla naprosto hladce a jediné, co po nás požadovali, byly pasy. Pes v autě nikoho nezajímal. Během několika minut jsme již seděli na trajektu v kavárně a smutně sledovali vzdalující se doverské útesy, které postupně mizely v mlze podmračeného dne.
   Po vylodění v Calais jsme se vydali rovnou na cestu. Ručička na hodinkách se posunula zase o hodinu napřed a nás čekalo ještě přes 200 km do objednaného ubytování v Lovani, kousek za Bruselem. Někdy v polovině cesty jsem během jízdy zaslechla zvláštní zvuk zvenčí. Zrovna jsme míjeli náklaďák, a tak jsem si pomyslela, že on byl původcem onoho zvuku. Dál jsem tomu nevěnovala pozornost. Po dalších x kilometrech se zvuk zopakoval, a to už nám bylo s Jirkou trochu podezřelé. Když jsme po několika minutách zastavovali na čerpací stanici, již nebylo pochyb o tom, že onen zvuk vychází z motoru našeho auta. Co nás ale více znepokojovalo, bylo zjištění, že po zastavení motor nejen že vydával pravidelné pískající zvuky, ale jemně cukal celým autem.
   Protože motor je pro mne i Jirku španělská vesnice, rozhodli jsme se, že zavoláme domů povolanějším členům rodiny. Po všech možných spekulacích o tom, co by to mohlo být a co ne, jsme se znovu vydali na cesty. Byla už tma a zbývalo nám pár desítek kilometrů do ubytování. Jeli jsme však o dost opatrněji.
   Když jsme u Bruselu sjížděli z dálnice, Jirka si ve zpětném zrcátku všiml, že nám jde množství bílého kouře z výfuku, popojel pár metrů, využil příhodného parkoviště a zastavil. Auto se třáslo ještě silněji, než při poslední zastávce. Bylo jasné, že dnešní cesta naší Škodinky končí…
   Bylo kolem deváté hodiny večer, do ubytování jsme to měli ještě 20 km. Následoval tedy nespočet telefonátů s pojišťovnou. V první chvíli jsme si naivně mysleli, že nám pojišťovna zajistí okamžitý odtah, ale bylo nám řečeno, že pokud jsme již sjeli z dálnice, tak budeme muset s odtahem počkat až na druhý den a celou situaci tedy řešit až ráno. Svitla nám malá naděje, když kousek před námi u jiného auta zastavila oranžová dodávka s majáky. Pro všechny případy Jirka zašel za řidičem, sdělil mu náš problém a poprosil ho, jestli by nám nemohl nějak pomoci. Pán mu slíbil, že jakmile vymění píchlé kolo u vozidla, ke kterému byl zavolán, přijde se podívat k nám.
   Po pár minutách se dostavil a podíval se na motor. Zjistil, že kolísá výkon motoru a že podle zvuku by to odhadoval na poruchu jakéhosi cylindru. Bohužel byl ale již po práci a nemohl nám více pomoci. Poprosili jsme ho alespoň o telefonní kontakt na taxi. Já v životě jela taxíkem jen párkrát a vůbec jsem neměla tušení, jestli taxíci přepravují i psy. Doufala jsem, že ano. Nepřicházelo v úvahu Thorvi nechávat samotnou v autě. A trávit noc v autě se nám taky zrovna dvakrát nechtělo. Naštěstí pán taxikář neměl s přepravou psa problém, a tak jsme sbalili nejnutnější věci, Thorvinku a vyčkávali na příjezd. Za pár minut jsme již seděli v taxi, opouštěli porouchanou Škodinku a tiše doufali, že jí ráno najdeme v kompletním stavu.
   Se zpožděním jsme dorazili na ubytování, kde nám ochotně nechali klíče od pokoje v zakódovaném trezoru. Ubytování bylo horší kvality, než jsem čekala, špinavé s plesnivou koupelnou a rozbitými vchodovými dveřmi, ale byli jsme rádi, že máme kde složit hlavu.
   Zvažovali jsme možnosti, jaké máme, pokud auto bude nepojízdné a bude tu muset zůstat několik dní, než ho opraví. A jak se v takovém případě vůbec dostaneme domů. Ve smlouvě k pojištění jsme měli, že pojišťovna nabízí zapůjčení náhradního vozidla nebo proplacení ubytování. Ale dozvěděli jsme se, že auto nám nezapůjčí za účelem dopravení se domů. Nejschůdnějším možným řešením se zdál tedy vlak. I tak by ale cesta trvala asi 15 hodin a s množstvím přestupů. Se všemi věcmi, které jsme s sebou měli, jsem si cestování vlakem nechtěla ani představovat. Navíc bychom nejdříve museli sehnat náhubek pro Thorvi. Moc možností jsme však neměli. Od domova nás dělilo ještě přibližně 940 km. S nepřítomnými pohledy jsme do sebe nasoukali něco k snědku a usínali s obavami, co vše nás následující den čeká a zároveň s vděkem, že jsme se i přes komplikace v pořádku dostali na ubytování.


Úterý, den šestý

crufts show 2020 233 2   Brzy ráno nás vzbudil budík, abychom co nejdříve mohli začít řešit, co bude dál. Jirka volal do pojišťovny, kde znovu a znovu líčil, co se nám stalo. Asi po hodině telefonování nám pojišťovna zajistila odtah do nejbližšího autorizovaného servisu. Bylo ale třeba, abychom byli u auta, jakmile se bude odtahovat. Paní z pojišťovny nám řekla, že odtahová služba bude u našeho auta za tři čtvrtě hodiny. Sbaleno jsme již měli. Ochotný mladý pán na recepci nám zavolal taxi, ale trvalo dlouho, než pro nás přijel. Nemohli jsme stihnout být u auta dříve než odtahovka, přesto, když jsme dorazili na místo, odtahovka tam nebyla. Nevěděli jsme ale proč, buď ještě nepřijela, nebo odjela, protože jsme tam nebyli. Jirka si tedy vyžádal od pojišťovny číslo na řidiče, který nám měl pro auto přijet. Následovalo několik telefonních rozhovorů, kdy nám řidič neustále tvrdil, že nás nemůže najít a Jirka se mu krom adresy snažil všemožně vysvětlit, kde stojíme. Trpělivost docházela. Asi po půl hodině konečně odtahovka přijela. Řidič očividně také nebyl moc trpělivý a štěkal, že nás hledal úplně někde jinde. A to mu Jirka posílal ještě mapu s přesně vyznačeným místem, kde jsme. No nic, byl tu, bylo na čase se uklidnit. Pán od odtahovky zacouval zvedacím zařízením před naše auto, připojil ho a začal jej zvedat předkem vzhůru. Při pohledu na náklon auta jsem začala mít obavy, a tak jsem se pána zeptala, jestli si můžeme vzít psa s sebou do kabiny. Bohužel, Thorvi musela zůstat v našem autě. Pán se navíc s řízením moc nemazal. Myslím, že to byla Thorvinky nejhorší jízda… Po příjezdu na parkoviště servisu nám auto odpojil, sdělil, že na recepci mají zrovna polední pauzu a odjel. Velice milý pán, ale můžeme být rádi, že uměl anglicky a pomohl. Zkontrolovala jsem Thorvinku, ta byla z divoké jízdy trochu vyjukaná, ale krátká procházka vše napravila.
Thorvinka v servisu   Když servis po polední pauze otevřel, naklusali jsme na recepci. Ujala se nás paní Carine, které Jirka opět odvyprávěl náš problém. Paní nám však sdělila, že vzhledem k zaneprázdněnosti se budou moci technici podívat na naše auto nejdříve až za tři dny! Přesně něco takového jsme slyšet nechtěli. A tak přišel na řadu další telefonát pojišťovně s úmyslem se poptat po jiném servisu, který by se nám na auto podíval dříve. V pojišťovně nám řekli, že zavolají do servisu, ve kterém jsme se zrovna nacházeli, a pokusí se s nimi domluvit okamžité prohlédnutí vozidla. Po několika minutách čekání nám paní Carine oznámila, že se na auto nakonec technici podívají hned (sláva pojišťovně!) a nabídla nám místo v pohodlné čekárně v patře, a protože již věděla, že s sebou máme psa, řekla nám, že si Thorvi můžeme vzít do čekárny s sebou. Za to jsem byla vděčná, protože jsem jí nechtěla nechávat technikům v autě a venku vydatně pršelo. Usadili jsme se tedy v čekárně po boku ostatních čekajících, kteří překvapeně koukali na dva cizince se psem.
   Bylo již jasné, že dnes se domů nepodíváme, a tak jsme během čekání hledali ubytování na další noc. Na booking.com jsme našli cenově dostupný penzion v okolí, a navíc s výborným hodnocením, a tak jsme si ho rovnou zarezervovali. Měli jsme celkem štěstí, že se nám auto porouchalo v blízkosti Bruselu a vše potřebné (krom domova) jsme měli relativně blízko. Lidé v čekárně postupně ubývali, až jsme tam zůstali sami. Asi po hodině za námi přišla paní Carine a oznámila nám, že technici zjistili dvě závady na motoru, jejichž oprava vyjde v přepočtu přibližně na 15.000 Kč. Bohužel již nebylo možné, aby auto opravili ten den, ale slíbila nám, že následující den do 10 h. dopoledne bude připravené k vyzvednutí. Vyřídili jsme tedy ještě nějaké papíry a ochotná paní Carine nám zavolala taxi. Paní byla milá a od doby, kdy se dozvěděla, že máme s sebou psa, tak byla ještě milejší. Sama prý vlastní dva psy plemene cane corso. Ochotně se nabídla, že nám pomůže s odnošením věcí z auta na parkoviště, kde na nás čekal taxikář. Taxikář se však zhrozil, když viděl, že jdeme k jeho autu se psem. Říkal, že psy nevozí. Paní Carine ho ale začala ve francouzštině přemlouvat, rozuměla jsem, že mu vypráví, v jaké jsme prekérní situaci a že u nás v autě viděla kennelku, že bychom mohli psa dát do ní. Pán taxikář se nechal přesvědčit a pod podmínkou kennelky s přepravou nakonec souhlasil.
   Po příjezdu na ubytování nám jen padla brada. Na booking.com jsem zas tak moc ubytování nezkoumala, věděla jsem jen to, že je za dobrou cenu, je pěkně, kladně hodnocené a povoluje psy. Nečekala jsem však, že se bude nacházet ve čtvrti milionářů. Z ulice nebylo nic vidět, našli jsme jen vjezd mezi dvěma domy, kde byla cedulka s číslem popisným, jaké jsme hledali. Po štěrkové cestě jsme vjeli na obrovskou zahradu, která víc než zahradu, připomínala zámecký park, a uprostřed stál velký dům, u něhož bylo zaparkované bílé porsche. Chvíli jsem váhala, jestli jsme přijeli na správné místo, ale v tom ze dveří vyběhl usměvavý pán majitel a vítal nás. Hned věděl, kdo jsme a rovnou nám nesl klíče od našeho pokoje. Vedl nás k menšímu domku s terasou, který se nacházel hned za jeho domem. Otevřel dveře do jednoho z nejluxusnějších pokojů, jaké jsme kdy měli. Prostorný a velice vkusně zařízený pokoj s velkou koupelnou. Bylo zde čisto a ve vzduchu byla cítit jemná příjemná vůně. Tohle se nedalo ani ve snu srovnávat s ubytováním, jaké jsme měli předchozí noc. Přitom rozdíl v ceně nebyl zas tak velký. Pán majitel se divil, že jsme si rezervovali jen jednu noc. No, my ve finále taky. Škodinko rozbitá, tohle se ti povedlo!
   Nálada byla hned veselejší, krásně jsme si bydleli a vše nasvědčovalo tomu, že ráno budeme moci konečně pokračovat v cestě domů.

[13]


Středa, den sedmý

   Naše ráno začalo vynikající snídaní, kterou nám majitel ubytování přinesl na pokoj. Po předchozích zážitcích s porouchanou Škodinkou jsme si tyto chvíle v luxusu obzvlášť vychutnávali.
   Během snídaně nám dokonce zavolala paní Carine a oznámila, že auto je opravené a můžeme si ho kdykoliv vyzvednout. Tenhle den začínal dobře!
   Po snídani jsme se sbalili a taxíkem odjeli zpátky do servisu. Jen podotknu, že taxi nás během pobytu v Belgii vyšlo na více peněz, než obě ubytování dohromady (přibližně na 270 €).
   Po příjezdu do servisu se nás hned ujala milá paní Carine, vyřídili jsme pár dalších papírů, uhradili opravu a s velkým poděkováním se rozloučili a vydali se opět na cesty. Škodinka jela jako nová.
   Cesta domů ubíhala pomalu, ale ubíhala. Kolem Frankfurtu jsme několik minut popojížděli v koloně, ale nevadilo nám to, hlavní bylo, že jsme byli i se Škodinkou na cestě domů.
   Byla už tma, když jsme minuli všechny sjezdy na Nürnberk a provoz na dálnici se konečně zmírnil. Zbývalo nám asi 80 km k českým hranicím, když se 30–40 metrů před námi uprostřed dvouproudé dálnice, objevilo cosi černého, asi metr dlouhého a 40 cm vysokého. Začali jsme brzdit, ale čím blíže jsme byli, tím více různých neurčitých předmětů jsme zaznamenávali po celé šířce silnice. V té rychlosti jsem nemohla identifikovat, co přesně to bylo za předměty, přesto, mysl funguje neuvěřitelně rychle a během dalšího okamžiku mi došlo, že ty neurčité věci jsou úlomky z aut po autonehodě. Čerstvé autonehodě. Hodně čerstvé… Nebylo kam uhnout, nezbývalo nic jiného než jen brzdit, a přesto to nestačilo a s rachotem jsme jednou stranou najeli na velký černý zbytek nárazníku. Až poté se nám podařilo auto zcela zastavit. Říká se, že v určitých chvílích člověk vnímá čas jakoby zpomaleně. Tohle byla jedna z nich.
   Stáli jsme. Ve svitu světel našeho auta bylo vidět pár metrů před námi uprostřed silnice černé stojící auto bez zapnutých světel. Kousek dál, na kraji silnice a v příkopu bylo něco obrovského a šedivého. O sekundu později jsem si uvědomila, že to je kamion, který se převrátil na bok.
   Odpoutala jsem se, Jirka zapnul výstražná světla a volal 112. Otevřela jsem dveře a v tom jsem zaregistrovala světla ostatních vozidel, která se k nám zezadu blížila. Najednou jsem pocítila strach. Co kdyby to náhodou neubrzdili?! Museli to ubrzdit! Oproti nám měli výhodu, že jsme blikali. Před námi nikdo neblikal. Až když jsem si byla jistá, že všechna nejbližší vozidla stojí a dělají nám jakýsi štít, vystoupila jsem z auta a spěchala na pomoc.
   Až při cestě ke kamionu jsem si všimla, že za ním stojí ještě jeden převrácený náklaďák! Periferním viděním jsem zahlédla pána, postávajícího u černého auta. Otočila jsem se jeho směrem a všimla si, že předek toho auta je také zničený. Aha! Špatnou angličtinou jsem se ho zeptala, jestli je řidič toho auta. Když odpověděl, že ano, zeptala jsem se, jestli je v pořádku, a ještě jednou se ujistila. Mezitím k němu přispěchali další lidé, a tak jsem pokračovala k převrácenému náklaďáku.
   Uvnitř kabiny stál roztřesený mladý kluk, žádnou krev jsem neviděla, a tak na něj volám, jestli je v pořádku. Kýval, že je a chystal se vyšplhat ven. Pro jistotu jsem se zeptala, jestli je uvnitř sám. Byl. Zaznamenala jsem, že další lidé, kteří u něj stáli, se ho chystali vytáhnout ven, a tak jsem spěchala k druhému převrácenému kamionu.
   Při pohledu do kabiny skrze čelní sklo se mi naskytl pohled podobný tomu předchozímu. Mladý, vyděšený muž, který bojoval s nekontrolovatelným třesem, se pokoušel obout si zutou botu. Myslím. Vybavuji si jen jeho vyděšený výraz. Volala jsem na něj stejné otázky, jako na předchozího řidiče. Odpovídal kladně, což bylo dobře. Kolem se shromažďovali další lidé a přišel i Jirka, který stále telefonoval. Došlo mi, že komunikace v cizím jazyce může být komplikovaná a vše zdržovat, a tak jsem mu navrhla, aby dal telefon do ruky některému ze zde přítomných Němců, kteří by navíc mohli lépe sdělit, kde se nehoda stala. Oslovil tedy nejbližšího pána, zeptal se, zda je Němec a po potvrzení mu předal telefon. Jirku naopak napadlo to, co mě nenapadlo, a sice podívat se na poznávací značku vozidla. A hele, byl to Čech! A ten z druhého kamionu je prý také Čech. A tak jsem na vyděšeného řidiče česky zavolala, že je všechno v pořádku, že se nikomu nic nestalo a že pomoc už je na cestě a doufala, že ho to alespoň trochu uklidní. Jirka mezitím za pomoci dalších přítomných lidí začal šplhat na převrácený kamion, aby řidiči pomohl dostat se ven. Během pár minut byli oba bezpečně venku.
   Řidič z prvního kamionu se již také dostal ven, a když viděl, že jsou všichni v pořádku, začal nám povídat, jak se celá nehoda seběhla. Prý zrovna předjížděl druhý kamion, když v tom zezadu do něj narazilo osobní auto. To ho rozhoupalo, narazil do svodidel a ta ho odrazila na druhý kamion a následně se oba převrátili na bok. To dávalo smysl a podle rozmístění havarovaných vozidel to tak i vypadalo.
   V dálce se ozvaly první sirény. Ohlédla jsem se na kolonu, která se za námi vytvořila a zjistila, že tam není žádná ulička pro průjezd záchranných složek. Oznámila jsem Jirkovi, že všichni stojí špatně, ať jde přeparkovat a já běžela k ostatním vozidlům a snažila se mávat na jejich řidiče a gestem naznačit, aby vytvořili uličku. O to samé se pokoušel i další z přítomných pánů. Zdálo se, že řidiči pochopili, auta se začala hýbat a zajíždět ke stranám. Asi o minutu či dvě později byla na místě jako první policie. Následně přijeli tři sanitky a hasiči. Zdravotníci hned začali hledat účastníky nehody a vyptávali se jich, jak se cítí a co se stalo. Všimli jsme si, že řidič, kterého Jirka vytahoval z kamionu, nerozumí, na co se ho zdravotníci ptají (v němčině, ani v angličtině), tak se Jirka nabídl, že může překládat z angličtiny. Jirkovo překládání se během následující hodiny či dvou ještě hodně uplatnilo.
   Řidiče společně s námi dovedli do sanitky, kde Jirka vše usilovně překládal. Po potřebném vyšetření do sanitky vstoupil policajt, který se začal ptát, jak k nehodě došlo. Jirka mu přeložil vše, co nám říkal řidič z prvního kamionu a druhý řidič to potvrdil. To samé nás čekalo v druhé sanitce, kde na nosítkách ležel řidič z prvního kamionu a se kterým to podle doktorů vypadalo trochu hůře, soudě dle nasazeného nákrčníku.
   Když jsme byli v sanitkách hotoví a vyšli ven, pán od policie nám moc poděkoval, tvrdil, že je neuvěřitelné, že zrovna když se vybourali dva Češi, kteří jim nerozumí, tak že se tam objeví někdo, kdo může překládat a že to celé řešení neuvěřitelně urychlilo.
   O chvilku později k nám přišel řidič z druhého kamionu, který byl již o dost klidnější, a začali jsme řešit, co bude dál. Policie tvrdila, že vše potřebné mají, nabouraná vozidla odtáhnou a že pokud je v pořádku a nepřeje si odvoz do nemocnice, není nutné, aby tam nadále zůstával. Poprosil nás, zda bychom ho nemohli s sebou odvést do Česka, s čímž jsme samozřejmě žádný problém neměli.
   Když jsme se ujistili, že je vše potřebné vyřízené a již nás nebude zapotřebí, rozloučili jsme se a vydali se k autu. Všimla jsem si, že hasiči již stihli odsunout havarovaná vozidla ke straně a zprůjezdnit jeden pruh. Musím říct, že všichni, se kterými jsme na místě hovořili, byli neuvěřitelně milí, trpěliví a ochotní a odváděli skvělou práci, ať už to byli profesionálové nebo dobrovolní pomocníci z ostatních vozidel v koloně.
   Pro jistotu jsme ještě prohlédli podvozek našeho auta, jestli není nějak poškozený po srážce s odlomeným nárazníkem a s nadějí, že nás po cestě již žádné komplikace nepotkají, se vydali vstříc dalším více než třista kilometrům.

[5]

   S řidičem Pavlem jsme si potykali a během společné cesty povídali o právě prožitém zážitku. Na hranicích nás čekala ještě rychlá kontrola kvůli coronaviru, neboť během našeho cestování došlo v České republice k prvním opatřením a jedním z nich byla právě namátková kontrola na hranicích. Projížděli jsme skrze vybudované stanoviště se stany, kolem kterých se pohybovala policie s rouškami a zdravotníci v ochranných oblecích. Zde se nás jen zeptali, odkud jedeme, a když jsme vyjmenovali země, které jsme navštívili, dali nám informační letáček o cestování z Itálie a pustili nás dál.
   Pavla jsme vysadili na čerpací stanici u českých hranic, kde měl domluvené vyzvednutí. Po tisíc té nám poděkoval za pomoc, rozloučili jsme se a vydali k domovu. Čekala nás ještě dlouhá cesta a oba jsme na sobě pocítili neuvěřitelnou únavu, na které se kromě již najetých několika stovek kilometrů podepsalo především vypětí při pomáhání u nehody. Myslím, že cesta od Plzně do Třeboně byla naše nejdelší cesta v životě, kdy jsme doslova počítali každý kilometr do cíle. Domu jsme přijeli s několikahodinovým zpožděním v půl čtvrté ráno a o půl hodiny později jsme oba byli již v blaženém bezvědomí ve vlastní posteli.

 

   Den po našem návratu byla vyhlášená domácí karanténa pro lidi vracející se z některých zemí Evropy, do kterých spadali i země, které jsme během naší cesty navštívili. I přesto, že tato karanténa začala platit až v době, kdy jsme byli již doma, rozhodli jsme se jí pro všechny případy podstoupit také.

   Aneb i takto může vypadat cesta na Cruft’s show… Ale abyste si nemysleli, že naší cesty litujeme! Bylo to pro nás náročných sedm dní, které jsme si ale i přes všechny strasti dokázali náramně užít! Určitě to nebyla naše poslední výprava do Anglie, ale už nyní víme, že příště musíme celý výlet naplánovat alespoň na deset dní!

Autor: Lucie Dušková